Paul Gauguin v Basileji trumfuje

Jestli je někde na světě všeobecně uznávaný tvůrce jdoucí mimo veškeré trendy, módy, naprosto nestárnoucí, tisíckrát analyzovaný, davově přijímaný, zbožňovaný až na pomezí kultu, je to samozřejmě Paul Gauguin (1848-1903). Navíc u nás, v zemi, kde informační toky v letech 1939–1989 tak těžce podléhaly kontrole a deformacím nejrůznějšího řádu, byl s chutí přijímaný jako neškodný symbol moderny přelomu minulých století. I proto jsou vztah a vlastně i sympatie masového nadšení zcela nezpochybnitelné. A tak vlastně současná obří výstava v Basileji, zahájená počátkem února, je očekávaným krokem na pomezí opravdového showbyznysu, tentokrát stále v ještě otevřené Evropě, mediálně i dopravně propojené.

Tím pádem se můžeme zamyslet ani ne tak nad dílem samotným, které je dokonale známo, ale nad celou řadou okolností, které tuto velkolepou prezentaci doprovázejí. Abychom však neškodili tvůrcům a organizátorům výstavy – divák zde spatří opravdu všechna Gauguinova důležitá díla ilustrující etapy a vývoj jeho života i tvorby. Značně konzervativní přístup, absence cizorodých prvků, decentnost a úcta, to jsou všeobecně kladně přijímané veličiny v řešení výstavy.

Gauguinových výstav byla ve dvacátém století řada. Od drobných, v galeriích, kde tvůrce startoval, až po velké mezinárodní přehlídky v gigantických výstavních domech. Pomáhaly budovat onen symbol v podstatě naivního malíře, který zcela nově a otevřeně propojoval ve svém čitelném a nadčasově moderním díle světy přírody, erotiky, mystiky, skutečnosti a snu a vlastních, někdy i uskutečněných představ na jevišti neopakovatelného a masově nezneužitelného kouzla.

Stal se fascinující osobností, poměrně rychle zabydlující svojí realizací romantického snu představy o ráji a štěstí, životě bez prostředků a přitom s krásou a láskou, tam někde, za hranicí reality… Byl zařazován, poměrně logicky, do tvůrčí sféry postimpresionismu, jeho jasně čitelný symbolismus i pestrost jeho koloristického pojetí mu připravily jasné označení. Ač netušil, oslovil a spoluinspiroval celou řadu vznikajících výtvarných proudů, hnutí - od fauvismu přes symbolismus po nabisty.

Basilejská výstava drží v ruce tři důležité trumfy, kterými si je naprosto jistá. Prvním esem je samozřejmě dílo autora. Je značkou jasně fungující ve všech směrech. Finanční síla, tekoucí z řady velmi dobře prosperujících farmaceutických kolosů a jimi napájených nadací umožnila zaplatit prezentaci, která by za jiných podmínek nebyla vůbec realizovatelná. Organizátoři vybrali a vypůjčili více než padesát nejslavnějších obrazů a řadu plastik ve více než třinácti zemích a v nich sídlících slavných muzeích a sbírkách (včetně pražské Národní galerie). 

A do třetice: Ve výjimečně dokonalé výstavní budově od Renza Piana, stojící nad vodními hladinami kouzelné a příjemné zahrady, vybavené moderními plastikami současných tvůrců, měli kurátoři k dispozici jedny z nejlepších výstavních podmínek v Evropě. Dokonalé bílé prostory, osvětlené stropními světelnými zdroji a denním světlem. Instalace pracuje s neutrálním prostředím, s případnými romantickými výhledy přes velké skleněné stěny, se střídmou hustotou nabízených exponátů. Samozřejmostí jsou zde dokonalé trojjazyčné opisující texty na stěnách i dobře čitelné popisky.

Když k tomu připočítáte infrastrukturu bohaté Basileje, dokonalé dopravní systémy tří zde se potkávajících zemí (Francie, Švýcarsko, Německo), pak populární téma přivodí logický výsledek – z Gauguina se stal další výstavní magnet, a jak místní politici (!!!) říkají, jedná se o počin roku 2015 na evropském kulturním nebi. Dokonalá organizace, obrovská kapacita nadační galerie, nonšalantnost tisíců diváků pak nevytváří z návštěvy frustrující zážitek – výstava se dá zhlédnout bez velkých problémů, tak známých z jiných velkých výstavních domů (Prado, Louvre, Albertina…), kde návaly znemožňují si exponáty pohodlně prohlédnout.

Výstava potrvá v Basileji do 28. června.