Kobry a užovky uštknou svou beznadějí

Vypadá to, že české maloměsto nemá šanci. Není to tak dávno, co jsme se plácali po ulicích Šumperka ve filmu Krásno, a už se zase ocitáme v depce bezvýchodnosti, a to prostřednictvím snímku Kobry a užovky Jaroslava Žváčka (scénář) a Jana Prušinovského (režie). Tentokrát je však pocit zmaru a marnosti o něco více apelativní, neboť je oblečen do obecnějšího hávu. Zatímco Krásno bylo krásně vystylizováno a divák se tak mohl uklidňovat, že se ho to zase až tak netýká, Kobry a užovky takovýto pocit lehkého odstupu neposkytují.
Video Kobry a užovky se blíží do kin
video

Kobry a užovky se blíží do kin

Kobry a užovky se blíží do kin

Kryštof Hádek: Kobra plive jed

Výmluvný je již název, ve kterém je použito množné číslo, ačkoli Kobra a Užovka jsou přezdívky označující konkrétně dva bratry. Kober a užovek je však nespočet. Vlastně všichni. Všechny postavy tohoto dramatu se motají ve vlastním kruhu, který nejsou schopny překročit. Rovněž město, kde se příběh odehrává, není nijak specifikované. Je to místo popisované v obecnějším přesahu, plné skladišť, překladišť, autobazarů, heren, zastaváren, diskoték a pervitinu. Prušinovský se Žváčkem předkládají univerzální příběh zasazený do univerzálního prostředí a hlavní roli tu hraje autenticita.

Autenticitě bylo podřízeno vše od výběru lokalit přes syrové dialogy po herecké obsazení. A zdařilo se. Nejenom bratři Matěj a Kryštof Hádkovi v ústřední dvojici, ale i všechny ostatní postavy působí naprosto přirozeně, což v českém filmu považuji za unikátní. Osobně mne nadchl výkon Lucie Žáčkové, jež naprosto přesvědčivě vykreslila portrét mladé ženy „na zabití“, která je uvězněna v tomto ubíjejícím prostředí s pocitem, že má na víc. Proto provokuje, dělá kraviny, trestá sebe i okolí nesmyslným chováním, arogancí a přehlížením, ovšem stále někde probleskává, že to zase až taková mrcha není, vše vychází ze zoufalství nemoci překročit bludný kruh.

Film naději neposkytuje naprosto žádnou. Každá snaha překročit Rubikon je předem předurčena k zániku. Ti mladší (tedy až na Kobru, který je z drog a alkoholu již tak vymaštěný, že nějakého racionálního kroku směřujícího ke změně schopen není) se přece jen ještě snaží, starší to však už vzdali úplně (ať už za přispění alkoholu jako v případě matky obou kluků, nebo kvůli odzbrojující rezignaci jako u jejich babičky). A ti, kteří v sobě navíc ještě nesou jakousi hierarchii hodnot a k tomu všemu jsou z podstaty hodní (kamarád Užovky Tomáš v citlivé kreaci Jana Hájka) to nakonec odnesou nejvíc.

Snímek Kobry a užovky ovšem není naštěstí žádná moralita. Tomu se s úspěchem vyhýbá právě pro svoji syrovou autentičnost, kterou podporuje i výborná kamera a vhodně vybraná muzika. Divák z kina odchází s úzkostí, neboť právě viděl nelichotivý obraz skutečnosti a žádná katarze nepřichází, snad jen ve vědomí, že jsme ještě schopni tento pokroucený stav společnosti reflektovat. Jan Prušinovský tuto reflexi zvládl skutečně mistrným způsobem.

Kobry a užovky. Česko, 2015, 111 min. Režie: Jan Prušinovský. Scénář: Jaroslav Žváček. Kamera: Petr Koblovský. Hrají: Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jan Hájek, Jana Šulcová, Lucie Polišenská, Lucie Žáčková, David Máj, Věra Kubánková. Film vznikl v koprodukci České televize; v kinech od 19. února.