Na čtyřech tlapkách kulhající alegorie o Bílému Bohu

Měli ho rádi, věrně ho provázeli, ale on je zradil. Člověk jako velký Bílý Bůh, či spíše milovaný, krutý a nespravedlivý podrazák odmítl jejich lásku, a tak zhrzení čoklové bez domova vycenili tesáky a rozběhli se mu to vrátit. Kdyby to nebylo deklarováno jako artová alegorie o vzpouře týrané menšiny, tak by to byla pěkná kravina.

Alegorie je něco, co na první pohled nevidíte, neboť je to skryto někde uvnitř zdánlivě jiného sdělení. Nezřídka zaklíčováno v něčem, co postupně začíná vypadat jako pěkná ptákovina, a jestliže tyhle dvě roviny (základní příběh a jeho druhý plán) nenabídnou dostatek dobře čitelných styčných ploch, může se stát, že to také ptákovinou zůstane. Když ale naleznete vodítko či klíč k interpretaci, vyloupne se skrytý, hlubší a pravý význam sdělovaného, autor i příjemce si porozumí a dílo promluví, jak mělo. Ne vždy k tomu dochází, neboť ne každý je Orwellem a Farma zvířat je jen jedna.

Je ale třeba dát pozor, aby si to neužilo jen pár geniálně osvícených nebo zasvěcených, kterým tvůrce dopředu řekne, jak to myslel. Kdybych si nepřečetl rozhovor s maďarským režisérem této lidské a psí existenciální balady Kornélem Mundruczóem, tak by mně nedošlo, že tu nejde hlavně o příběh křížence labradora Hagena, který odtržen od své „bílé bohyně“, třináctileté Lily, musí denně zápasit o přežití. To znamená sloužit bezdomovcům, absolvovat psí zápasy a zdrhat před odchytovými partami, které mají obzvlášť spadeno na křížence. Prostě bych se nezáludně vezl na vlně další varianty na téma Lassie se vrací, a netušil, že tu vlastně nejde o příběh opuštěného čokla, ale obecně o utlačované menšiny, které, když je nebudeme chápat a tolerovat, po nás dříve nebo později vyjedou.

Alegorie je kreativně svůdná svými možnostmi pracovat s podobenstvím, symbolikou, personifikací a metaforou, ale myslím si, že by měla být hlavně(!) srozumitelná. Když něco začne klasicky žánrově jako Čivava z Beverly Hills a pokračuje jako Bílý tesák, kombinovaný s Osmi statečnými a zhruba v poslední třetině snímku se náhle překlopí do alegorické vzpoury do kouta zahnané, pomstychtivé psí smečky, která paralyzuje Budapešť, je jasné, že tohle už nemá dimenzi reálu, ale poselství. Cuklo to se mnou víc, než mi bylo příjemné, neboť skrytá a klíčová významová rovina, jež je pro alegorii příznačná, byla do té doby zcela nečitelná. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tvůrci tu chtějí říci víc, než co do té doby předstírali – a jen mi to došlo, začal jsem se ptát, proč k tomu zneužili právě psy?

S kozou, prasetem nebo krávou by to nešlo!

Absolvent herectví a režie na Vysoké škole divadelního a filmového umění v Budapešti, přemýšlivý experimentátor Kornél Mundruczó celovečeráky točit umí. Debutem (Šťastné dny) zabodoval v Locarnu, další tři (Johanna, Delta a Projekt Frankenstein) si zasoutěžily v Cannes. A Bílý Bůh si v roce 2014 odvezl z Cannes cenu ze sekce „Určitý pohled“.

Mundruczó ho natočil jako žánrový experiment s alegorickým přesahem či spíše jako moralitu, která se zhruba dvě třetiny stopáže tváří jako rodinná psí žánrovka a pak se v poslední třetině promění v hororovou artovku s nikterak objevným, zato všeobjímajícím poselstvím, proti němuž se nedá nic moc namítat. Byli to přátelé, ale my jsme z nich udělali nepřátele. Jen filmoví bohové a Mundruczó ví, jak tohle může držet pohromadě, a přivést nás nakonec k nečekané, ale především emocionálně nabušené a silné závěrečné scéně, při které možná budete usedavě plakat, nebo žalostně výt. Ale již úvodní sekvence, ve které ujíždí Lily na kole vylidněným velkoměstem a vzápětí se za ní řítí smečka nabuzených psů, říká, že tohle nebude žádná tuctová pejskařská story. I když se tak zpočátku tváří. Nešťastná Lily pomalu zapomíná, opuštěný Hagen prospal první noc pod mostem, ale rychle zjistil, že na tom takhle bídně není sám, a postavil se na vlastní tlapky. A protože to není obyčejný podvraťák, zvedl smečku psích outsiderů – a hodil celý film úplně jinam.

Lidští herci tu jsou spíše do počtu a moc se toho od nich nechce, jejich vztahy a pocity nemají někdy logiku ani solidnější zázemí a trvání (příliš snadné zapomenutí na Hagena, ničím zvlášť nepodložené sblížení otce a dcery). Některé scény mi připadaly zbytečně naturalistické (psí zápasy), jiné nevkusné (psi sledující televizi, než jim píchnou injekci, po které odejdou tam, kde je už nic nebude bolet) a ambice natočit alegorické psí drama o globalizaci, divergenci a krizi západní civilizace mi přišla spíše megalomanská nežli originálně odvážná.

Bílý Bůh je o nadřazenosti, bezcitnosti, nenávisti, pomstě a proměně. Je to slušně natočený a vymyšlený spektákl, k němuž jsem nenašel cestu, neboť jsem měl intenzivní pocit, že psi tu byli zneužiti. Nejsou to totiž pomstychtiví tvorové, jenom jsou někdy smutní a zklamaní, že nemají komu dát svoji oddanost. Jsou totiž naplněni láskou a odpuštěním daleko více než pomstou. A tak mi vadilo, že na ně touto (byť dobře míněnou) alegorií přenášíme naši lidskou nedokonalost.

P.S.: Film není vhodný pro děti ani pro psy, přičemž na věku a rase nezáleží.

P.P.S.: Psi by na tohle do kina nešli.

FEHÉR ISTEN / BÍLÝ BŮH. Maďarsko/Německo/Švédsko 2014, 119 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Kornél Mundruczó. Scénář: Kornél Mundruczó, Viktória Petrányi, Kata Wéber. Kamera: Marcell Rév. Hudba: Asher Goldschmidt. Hrají: Zsófia Psottaová (Lily), Sándor Zsótér (otec), László Gálffi (učitel hudby), Károly Ascher (Péter) a 274 psích kříženců. V kinech od 5. února 2015.