Krev, pot a paličky. Whiplash z té muzikantské verbeže sedře kůži

Ve výuce hudby neexistují dvě horší slova než „dobrá práce“, říká Terence Fletcher. „Tlačím lidi za jejich hranice. Věřím, že je to absolutní nezbytnost.“ To ale asi sotva utěší všechny jeho plačící žáky, kterým do obličeje řve nejkvětnatější nadávky a hází po nich židle či další předměty. Všechny oběti padlé na oltář jazzu mají pro neústupného profesora konzervatoře smysl. Dokud z čela neteče pot a nástroje nejsou pokryté krví, je to však pořád málo. Takový je Whiplash.

Konečně někdo natočil film o bubeníkovi! Po všech těch snímcích, které ukazují rozedřené baletní špičky a obličeje zmořené z nároků tanečních instruktorů, je to skutečně osvěžující. Třicetiletého režiséra Damiena Chazella k tomu inspirovala vlastní zkušenost. „Jakožto mladý bubeník v konzervatorní vysokoškolské jazzové kapele jsem nejčastěji pociťoval strach z toho, že vynechám úder. Strach z toho, že ztratím rytmus. A ze všeho nejvíce strach z mého dirigenta,“ uvedl. Natočil proto téměř válečný snímek, kde místo střelných zbraní hrají hlavní roli hudební nástroje.

Damien Chazell„Má dráha bubeníka vyvrcholila celonárodním uznáním a cenami, ale stále velice živě si dokážu vybavit noční můry, nevolnost, vynechaná jídla, dny nepředstavitelné nervozity - to vše ve službách hudebního stylu, který je na svém povrchu především o svobodě a radosti,“ zavzpomínal na nelehké období režisér.


Whiplash je (nejen) hereckým koncertem mladého Milese Tellera a zasloužilého veterána J. K. Simmonse, jenž byl za svůj výkon právem nominován na Oscara. Ve vedlejších rolích jim sekundují zlomené paličky, puchýře, poškrábané ruce a nervové vypětí. Kdo chce být úspěšný, musí makat a kolikrát obětovat i soukromý život. To devatenáctiletý Andrew zjistil už v prvním ročníku na konzervatoři. Základní otázka vynikajícího „celovečeráku“ tedy zní: Vykoupí sláva a úspěch ten neskutečný dril i utrpení, které za nimi stojí?

Nekecat a hrát!

Dějová linie jako taková ustoupila lehce do pozadí, což ale vůbec není na škodu. Whiplash zkrátka není film o dialozích. Proto zřejmě neuchvátí tu část diváků, kteří hudbě příliš neholdují, protože si tím pádem mohou myslet, „že je to stejně o ničem“. Kdo má ale rád jazz, je sám muzikant, nebo si alespoň jednou za týden pustí cokoliv do ucha, měl by snímek rozhodně vidět.

Chazell zůstává v určitých momentech příjemně nepatetický a realistický. Svého Andrewa nechává často prohrát i v momentech, kdy by vycvičené publikum čekalo spršku amerického klišé „outsidera, z něhož se stane hrdina“. Chazellova režijní filmografie nečítá ani desítku snímků, o to větší uznání si zaslouží.

Whiplash dokáže vynervovat a to se na plátně nemusí odehrávat brutální milostný trojúhelník ani vražda. Za zmínku stojí také soundtrack, který je po zhlédnutí takřka nutné vlastnit.