„A LASKA“ Jaroslava Duška

Praha - Jaroslav Dušek jako herec - nebo by se snad dalo říci člověk jeviště či jevištní umělec - stále vymýšlí nové postupy a tvary. Odjakživa ho nejvíce zajímala improvizace, protože v sobě obsahuje svobodu jak ve formě, tak obsahu, navíc přináší jedinečný zážitek momentálního okamžiku tvorby. Ač s postupem času začal pracovat i se scénářem, improvizační prvky neopustil. I s textem pracuje volně, veden vždy momentálním okamžikem. Takové je i představení, které vytvořil se svojí ženou Ivetou pro komorní prostor Divadla Viola pod názvem A LASKA.

Ačkoli základem představení je psaný text, v případě Jaroslava to jsou jeho záznamy a postřehy z cest a Iveta reaguje a odpovídá ukázkami ze svých oblíbených knih, celý večer má tedy především improvizační charakter. Vnitřní propojenost a následné sdělení vzniká nahodile, vedeno pouze intuicí a tvořivou hravostí. „Jednotlivá představení se od sebe budou lišit, protože nehodláme číst stále ty samé ukázky ve stejném pořadí, takže souvislosti by se měly vyjevovat vždy v novém světle. Pojítkem je vztah k Matce Zemi. A laska…,“ odkrývá záměr Jaroslav Dušek.

Inspirací k názvu mu prý byla cesta po Aljašce, kde krásné, mazlivé a pro mnohoznačné slovo ALASKA bylo na každém kroku. Impuls k představení pak vydala Viola sama. „Po jednom z večerů Zuzany Maléřové, kde jsem byl hostem, mě oslovila Míla Viklická, umělecká ředitelka Violy, zda bychom pro tento komorní prostor nepřipravili společné představení s manželkou Ivetkou. To byl prvotní impuls. Pak jsme oslovili Tomáše Císařovského, Eriku Bornovou a Pavla Seidla. Každý přispěl něčím ze své hřivny,“ upřesňuje Jaroslav.

Výtvarníci Tomáš Císařovský a Erika Bornová doplňují inscenační záměr svými cestovatelskými deníčky, které si vedou ve výtvarné formě. Souvislosti s mluveným slovem jsou nasnadě, neboť společně s Duškovými procestovali nejeden kout Matky Země. Rovněž světoběžníka Pavla Seidla, kytarového virtuóza, potkal Dušek kdysi a kdesi na svých toulkách po světě.

Jenže nebyl by to Jaroslav Dušek, věčný překvapitel, aby i v cestopisech nepřišel s něčím novým. Postřehy a záznamy jsou poněkud jiné, než by mohl kdekdo očekávat. Jeho totiž nejvíce zajímá a oslovuje skrytá energie jednotlivé země a konkrétního místa. Malý detail robustní katedrály nebo drobné gesto místního obyvatele či prchavý sen vyvolají nečekané asociace a mají za následek proud emotivních záznamů, které vlastně o místu vypovídají často více, než běžný cestovatelský popis.

Na otázku, zda jsou takovéto cestovní zážitky sdělitelné z jeviště, Jaroslav Dušek odpovídá: „To chci právě vyzkoušet v tomto novém představení. Mám za to, že v intimním prostředí Violy by se to mohlo přenést.“