Recenze: Kouzelník z Pekingu

Po řadě desetiletí, během nichž se profesionálně zabývám literaturou, si troufám tvrdit, že rozeznám, v jakém rozpoložení autor k práci přistupoval a v jakém ji končil. Zda měl předem pevný fabulační plán, jehož se víceméně držel, či se nechal unášet proudem volně se odvíjející imaginace nebo se v průběhu tvorby spojovalo obojí tak, jako v případě Markéty Hejkalové při psaní románu Kouzelník z Pekingu.

Domnívám se, že autorčiným záměrem zpočátku bylo zachytit rozdílné osudy tří čtyřiaosmdesátiletých žen, kdysi spolužaček. Životy dvou z nich - Vlasty a Zdeny - se paradoxně spojily v časově omezené úsečce. Vlastin manžel (rysy a některými náznaky připomíná autorčina dědečka - spisovatele Františka Křelinu), politický vězeň z padesátých let, bydlel na Spořilově. Zdenin muž, v té době činný prokurátor, dal po zatčení celou rodinu vystěhovat z jejich domku a vdova Vlasta se tam vrátila až po restituci.

Třetí spolužačka Anna hned na počátku vyprávění umírá, čtenář ji poznává teprve ve druhé polovině díla, poté, kdy se objeví, že měla být jakýmsi vrcholem rovnostranného trojúhelníku. Vdala se totiž záhy po maturitě za Fina Henryho, pracujícího pro britský koncern, a odjela s ním po svatbě do Číny. Po skončení jeho mise se manželé se synem usadili v Helsinkách. Anna však nebyla s to s cizí zemí splynout, nenašla v ní skutečný domov. Po Henryho smrti uvažuje: vrátit se do Československa, nebo ve Finsku zůstat a vychovat chlapce jako Fina?

Náhle však do románu vpadá zcela nový, neočekávaný motiv. Děj se přenáší do dnešního Pekingu (jakoby proti autorčině vůli, zdánlivě proti původnímu záměru) a uvádí na scénu dvě úplně nevé, cizí postavy: sedmapadesátiletého eskamotéra a jeho čtyřiapadesátiletou asistentku a životní družku. Čtenář si říká: co znamenají? Jak se propojí, jak vstoupí do důmyslně splétané sítě rodinných a milostných vztahů potomků tří protagonistek?

Sázela jsem - jak se ukázalo mylně - na to, že matka kouzelníka nebo jeho asistentky bude další Češka. Nikoliv. A přece se do již mnohoúhelníku literárních postav oba nepřímo vetřou. Pointu samozřejmě neprozradím, jen musím konstatovat, že je skutečně překvapivou, vtipnou fabulační korunou příběhu.

Začala jsem úvahou, které pasáže autorka psala s větší chutí než jiné. Nuže - ty čínské. Momentky z čajoven s umělecky druhořadým programem (pro „bílé barbary“ dovezené sem cestovními kancelářemi), s pouličními stánky rychlého občerstvení s leckdy okoralými plněnými knedlíčky (poukaz na rozmáhající se módu „amerických snídaní“), se zážitky z nabitého metra, pasáže o hrubém mužském chování, ponižování a pokoře žen.

Vznikla kniha v knize o rozdílech života v Česku, Finsku a v Číně i o tom, jak my v Evropě vnímáme obyvatele Asie. Všechny epizody jsou přitom vnitřně provázané a chytře zakončené už zmíněnou mistrnou pointou.