Marián Labuda: Všichni politici mluví jazykem ptydepe

Praha/Bratislava - "Absurdnost dramatiky Václava Havla vystihuje absurdnost našeho bytí. Absurdnost, která není - zjistil jsem s hrůzou - spojena jen s komunistickým režimem, jak jsme si mysleli," prozradil Marián Labuda v Interview ČT24, v čem podle něho spočívá nadčasovat exprezidentových děl. Na prknech Slovenského národního divadla se Labuda v současnosti objevuje v titulní roli poslední Havlovy hry - Odcházení, respektive Odchádzanie. V ní - podle svých slov - mluví jazykem, který je podobný jazyku ptydepe. Tento výraz použil Havel poprvé ve svém dramatu Vyrozumění jako označení pro absurdní byrokratický jazyk, laikovi nesrozumitelnou řeč úředníků.

Zdroj: Slovenské národní divadlo Autor: Ctibor Brachatý

Vyrozumění bylo před čtyřiceti lety, přesněji v roce (1966), uvedeno také ve Slovenském národním divadle. O dva roky dříve se ve stejném divadle hrála také Zahradní slavnost (v roce 1964). Stejně jako tyto předchozí Havlovy hry i Odcházení přeložil Milan Lasica. Režie se - stejně jako v minulosti - ujal Petr Mikulík.

Hlavní role Viléma Riegera, kancléře na konci kariéry, připadla právě Mariánu Labudovi. V českém obsazení jej hrál Jan Tříska. „Jsem teď známý na Slovensku tím, že když jsou nějaké velmi těžké texty, tak na ně máme Labudu,“ zavtipkoval herec. Narážel tím na svou nedávno roli Tisa ve stejnojmenné hře, kde hrál také politika.

Dvě podobné postavy ho prý dovedly k „hroznému závěru“: Je jedno, v jaké době politik vystupuje, všichni mluví jazyky, které jsou si podobné, mluví cizí řečí. Jazykem ptydepe.

„Chtěl bych Václava Havla pochválit za jeho sílu odhodlání,“ uvedl Labuda k Odcházení, „on nepotřeboval takhle riskovat. Ti, kteří ho nemají rádi, ho mohou zase přijít do hlediště vypískat nebo po něm házet rajčata. Chtěl bych ho pochválit, že není jen hrdinou, který by mohl tiše sedět a užívat si slávy“.

O Odcházení

0Odcházení je zatím poslední hrou dramatika a exprezidenta Václava Havla. Premiérově byla uvedena v pražském divadle Archa, v zahraničí pak v Londýně, v Polsku a nyní i na Slovensku.

Hra je podle jejího autora o vladaři, který skončil svou vládu. Dvůr, který měl kolem sebe, se začíná drolit. Mezi lidmi, kteří odcházejícího panovníka obklopují, se objevují známé archetypy patolízala či zrádce. Havel se prý nechal inspirovat i Shakespearovým Králem Learem nebo Čechovovým Višňovým sadem.