Novinář Federico Rampini (1956) je - nebo přinejmenším v roce 2005, kdy tato kniha vyšla v originále, byl - pekingským dopisovatelem italského listu La Repubblica. Knihu Čínské století uvozuje Napoleonův výrok o tom, že až se Čína probudí, svět se zachvěje. Napoleon ta slova pronesl v roce 1816 a v roce 1923 je údajně zopakoval Lenin. Podle Rampiniho se Čína probouzí právě teď a 21. století bude čínským stoletím - to znamená, že Čína se stane supervelmocí a bude v rozhodující míře určovat podobu celého světa. Svou knihou nám Rampini tuto probouzející se Čínu představuje. Neupadá ani do jednoho z extrémů, jaké jsou obvyklé u nás, totiž že je Čína líčena s nekritickým obdivem jako země ekonomických zázraků, pro jakou se demokracie nehodí, nebo naopak jako země, která nedělá téměř nic jiného, než že potlačuje lidská práva Tibeťanů.
Recenze: Federico Rampini - Čínské století (Autentický průvodce zemí rudého draka)
O Tibetu Rampini ostatně nepíše vůbec a můžeme jen spekulovat proč - nechce ohrozit svou novinářskou akreditaci v Pekingu, nebo považuje Tibet ve srovnání s ostatními čínskými rozpory za přece jen trochu okrajový problém? Pravda je zřejmě někde uprostřed, a to je hlavní charakteristika jeho knihy.
Rampini je, stejně jako celý Západ, fascinovaný závratně rychlým ekonomickým rozvojem Číny, který začal - zjednodušeně řečeno - návštěvou komunistického vůdce Teng Siao-pchinga v Šanghaji v roce 1991 a jeho vizí vybudovat na bažinatém ostrůvku Pudong nový Manhattan. Jako by tím krátce po krvavém potlačení studentských bouří na Náměstí nebeského klidu chtěl světu ukázat, že Čína neopouští cestu kapitalismu, ale dokáže a chce se na ní obejít bez demokracie. To ovšem Rampini zpochybňuje - tvrdí, že demokratické a liberální tendence existují dokonce i v komunistické straně, natožpak mezi „obyčejnými lidmi“.
Rampini velmi zajímavě líčí současný život v Číně
Charakterizuje generaci padesátníků, kteří v sedmdesátých letech museli při kulturní revoluci odejít ze svých domovů na převýchovu na venkov a teď zastávají vysoké posty třeba ve státní počítačové firmě Lenovo, která koupila americkou IBM. Píše o jejich dětech, třicátnících, bohatých a úspěšných „chuppies“ (chinese yuppies), kteří získali kvalitní, často americké vzdělání, mají nesrovnatelně vyšší platy a úplně jiný život než jejich rodiče, kterým se o takovém množství sexu, zábavy a konzumu snad nemohlo ani zdát. Třicátníci jsou zároveň i zhýčkanou a sebestřednou generací „politiky jednoho dítěte“, která se jednak nechce, ale jednak opravdu nedokáže postarat o své rodiče a prarodiče - a to je v zemi, kde důchod náleží pouze úzké vrstvě státních zaměstnanců, obrovský problém.
O bohatých a úspěšných mladých Číňanech se často píše jako o symbolu současné Číny. Rampini neskrývá, že mnohem víc je jiných Číňanů, bezprávných a chudých venkovanů, kteří, aby přežili, odcházejí nelegálně pracovat do velkých měst. Napětí mezi chudým vnitrozemským venkovem a bohatými městy u pobřeží, které se už teď často projevuje místními nepokoji, to je další hrozící časovaná bomba obrovské země.
Základní linie příběhu
Rampini uvádí příklad šedesátiletého muže, který přemluvil kamaráda, ať s ním jde pracovat do města. Tam se jim ale vůbec nedařilo, a ke všemu kamarád náhle zemřel. Muž, který ho do města vylákal, považoval za svou povinnost dopravit jeho mrtvolu zpátky do rodné vesnice a tam ji pohřbít. Případ vzbudil rozruch proto, že muže s mrtvolou zatkla policie, ale na čínském venkově k podobným tragédiím, hlavně sebevraždám lidí, kteří před sebou nevidí žádnou perspektivu, dochází často, jen se o nich neví, nebo ví a nepíše. Ani Rampini nepíše o chudém venkově tolik jako o rychle se rozvíjejících megapolích, ale v tom možná není vliv cenzury. Chudoba prostě není zajímavá, ta je jenom strašná, zato úspěch a bohatství vždycky fascinují. A kde je morálka? Tu v Číně raději nehledejte. Nebo nejde o morálku, ale spíš o iluze, a náš evropský model pečovatelského sociálního státu je bludná cesta, vedoucí na periférii dějin? Možná ano, přesto jsou propastné čínské rozdíly mezi bohatými a chudými a vůbec fakt, že v jedné zemi jsou občané dvojí kategorie (městští a venkovští, straníci a nestraníci…) děsivé, je to projev diktatury a totality, jakou si ještě pamatujeme.
Rampinimu lze vytknout jistou novinářskou povrchnost, projevující se například v tom, že se málo dozvíme o tzv. normálních lidech, kteří nejsou ani závratně bohatými podnikateli, ani negramotnými zoufalci. Čtenář má pocit, že se nedozvídá o Číně všechno, že mu to podstatné uniká. Ale je vůbec možné se o Číně dozvědět všechno? Český velvyslanec v Pekingu Vítězslav Grepl říká, že kdo je v Číně týden, chce o ní napsat knihu, kdo měsíc, chce napsat článek - a kdo žije v Číně víc než rok, je smířen s tím, že tuto zemi nikdy úplně nepochopí.
Zajímavá, poutavá a čtivá kniha Federica Rampiniho nám ale umožňuje pochopit Čínu aspoň částečně a porozumět tak o něco více i současnému světu.