Tomáš Císařovský s každou další výstavou přináší plnější, a přitom extrémně odlišný zážitek. Témata jeho prací, určité série či cykly, dokumentující autorův myšlenkový a analyticky bohatý vnitřní svět, na sebe zdánlivě nenavazují. Trpělivému divákovi však spojení docházejí a všímá si i stále intenzivnější vnitřní barevnosti Císařovského děl.
Recenze: Kraj světa Tomáše Císařovského
Císařovského výstavy nemapují a nekopírují časovou linku vzniku oněch námětově ohraničených cyklů, ale pestré, dynamické a hlavně početné prezentace se točí s chronologií tak, že se vždy vracíme k určitému bodu a sledujeme každou skupinu děl jakoby od stanoveného mezičasí.
Po jednom z vrcholů autorovy tvorby, což bezesporu byla odvážná, vnitřně prožitá a nikoliv povrchně spekulativní série okupační vypovídající o přítomnosti až zvrhlých německých odpadkových veličin mezi námi (Praha a Goebbels, Hitler, Heydrich atd.) před pouhými šedesáti lety, a nečekaná, ojedinělá, patrně potřebná studie, analyzující výlet do nitra protektorátního zoufalého prezidenta Háchy, jehož situace a postoje jakoby předznamenaly tisíce podobných osobních tragedií v následujících letech komunistické totality, přichází výlet do zcela jiného vnitřního časoprostoru.
Kraj světa
Galerie VIA ART, Resslova 6, Praha 2.
Po 13-19, Út-Pá 13-18.
Do 30. ledna 2009
S Tomášem Císařovským jsme na Islandu, což je poloha dneškem až zvláštně aktualizovaná, výtvarně pak související s Císařovského peruánskou erupcí před lety. Prezentace v jedné z nejdistingovanějších pražských galerií je komorní, soustředěná, nečekaná, uklidňující, a přitom překvapující. Císařovského až fotograficky dokonalá zpráva nám ukazuje krajinu, o které takřka nikdo z nás zhola nic neví, naše představy posouvá a nečekaně vybarvuje. Přináší podmanivou atmosféru, vzbuzuje údiv, napětí, otázky. Vynucuje si na nás nutnou reakci, reagujeme bombardováni nečekanou realitou a emočností tvůrcových cestovatelských zážitků, vkládaných na místě do paměti pomocí skic či fotografických záznamů.
Svérázné silné barevné vidění, které zajisté Císařovskému přitahuje stále nové diváky, zde slaví další krok na cestě k očekávanému autorskému tvůrčímu finále. Tvarová rozmanitost, až absurdnost islandské krajiny má energii, která v divácích zůstane uložena nečekaně dlouho. Připomíná fantazijní krajiny na pomezí jakési pohádkové post-abstrakce. A není to výstava na deset minut.
Úvodní obraz jednonohé ženy nad vodopádem patrně dlouho zaujme čelné místo v autorově tvorbě. Vsunuté i zjevné významy z tohoto díla činí symbolické kultovní dílo končící neslané-nemastné výstavní polosezony, možnou hračku existenciálních výkladů a polemik.
Galerie Via Art opět dokázala, že její výběr, způsob prezentace i tvrdohlavost v přesvědčení o nastoupené správné cestě si minimálně hodnotově vyplácí. Ve výstavně chudičké Praze patří k několika málo jistotám.