New York - Osm let vystavují v newyorské Leica Gallery jednou ročně české fotografie. V lednu letošního roku se Newyorčané mohli seznámit s pohledem na svět Jindřicha Štreita, Vladimíra Birguse a Jindřicha Marca, který se ale bohužel výstavy svých snímků za oceánem nedožil. Zatímco Vladimír Birgus střídá černobílou fotografii s barevnou, oba Jindřichové, Štreit i Marco, dávají přednost černobílé. "Potřebuji si každý den cvaknout," říká Štreit. Oba fotografové většinou čekají, až k nim situace a momenty přijdou, ale také jim vycházejí vstříc. A že se jejich vidění světa představuje v renomované Leica Gallery, považují oba za velikou čest. Je to pro ně totéž, jako pro hudebníky hrát v Carnegie Hall.
Cvaknout si každý den
Vystavovat v Leica Gallery je pro vás jedna z řady výstav, nebo skutečně něco výjimečného?
JŠ: Pro mě je to velice prestižní záležitost a mám velkou radost z toho, že se tato výstava uskutečnila.
VB: Leica Gallery v New Yorku má opravdu velké jméno. Vystavovali tam prakticky všichni členové slavné agentury Magnum a také se tam střídají současní američtí, ale i evropští autoři. Tradice, kdy jedna výstava je věnována české fotografii, trvá už osm let.
Kde tahle tradice vznikla?
VB: Mluvil jsem o tom s manželi Deutschovými, což jsou majitelé galerie. Prozradili mi, že česká fotografie je dávno zajímala. Začali postupně vystavovat fotografie od Antonína Kratochvíla, Karla Cudlína přes dokumentární fotografii, kde bylo asi třicet autorů, až letos přišla řada i na nás.
Vy jste v New Yorku říkal, že si potřebujete každý den cvaknout, a myslel jste tím cvakání fotoaparátem. Jakou výseč z tohoto dennodenního cvakání jste do Leica Gallery v New Yorku vybral?
JŠ: Fotografuji hodně, ale konečný výběr je samozřejmě velmi úzký. Pracuji spíše koncepčně na velkých projektech, které trvají dva nebo tři roky, takže to „cvaknutí si“ je víceméně taková personifikace.
My jsme se trochu nepohodli při newyorském natáčení, kdy jste se mnou nesouhlasil, že Vaše fotografie jsou trochu stylizované. Je to přesto určitá manipulace se skutečností, že si vyberete vy ten moment, který se rozhodnete zachovat z chvíle, kterou jste dokumentoval?
JŠ: Pro mě je to myšlenková záležitost, každou sekundu, kterou prožijeme, můžeme zachytit. My vybereme právě tu jedinou, která nás nějakým způsobem zaujme.
Kdy jste přišli na to, že vidíte svět skrze svůj fotoaparát jinak než běžný smrtelník?
VB: Já jsem začal fotit, protože jsem neuměl kreslit ani malovat a fotografie pro mě byla způsobem, jak zachytit vizuálně svět kolem mě. Začínal jsem výtvarnou fotografií a postupně jsem se dopracoval k dokumentu. A máte pravdu, že prakticky nikdy nezaranžuji, spíše jdu fotografovat s nějakým záměrem a čekám na určitý shluk událostí…
Vy, pane Štreite, jdete po svém místě, které máte v úmyslu zdokumentovat, taky s nějakým cílem, nebo fotíte spíš to, co se kolem Vás děje?
JŠ: Používám obě dvě metody. Jednak mám cíl, protože mám, jak jsem říkal, dlouhodobé téma. Například v současné době fotografuji továrnu - dokončil jsem teď velký cyklus fotografií ve Vítkovicích v Ostravě. Tím jak dlouhodobě chodíte do jednoho prostředí, znáte ho, znáte lidi, kteří tam pracují, tak už dopředu si můžete některé věci vymyslet a čekat na ně. Jinak je dokumentární fotografie právě spíše o tom, že život přijde k vám.
GALERIE
Fotografie Vladimíra Birguse