Praha – Tak jsme se dočkali Normalu, „nejočekávanějšího českého filmu 2009“. Trailery diváky namlsaly na černomodrý thriller, natočený na základě skutečného příběhu sériového vraha z 30. let, Petra Kurtena. Mluvilo se o podobnosti Milana Kňažka s Hannibalem Lecterem, o návratu Dagmar Havlové před filmovou kameru i o talentu mladého režiséra Julia Ševčíka. Přílišná očekávání, divákovo zklamání. Ale i když se bude cítit trochu podveden, nemění to nic na tom, že Normal je povedené zčeření českého filmového rybníčku. Už to je důvod, proč na něj jít do kina. A také (především) kvůli nevídanému výtvarnému zážitku a hudbě Jana P. Muchowa.
Normal: Thriller nethriller, který potěší hlavně oko
Kamera Mexičana Antonia Riestry (Frida, Amores Perros) a výtvarné oko Julia Ševčíka dělá z filmu obraz. Krásný obraz, na němž erotika nepůsobí lascivně a brutalita bulvárně. Výsledkem je modročerný, temný svět, ve kterém „není pro nevinnost místo“. Příběh se sice odehrává v německém Düsseldorfu (kterým se při natáčení stala ovšem Praha) 30. let, ale stejně tak by díky fantaskní atmosféře mohlo jít o svět jakýkoli a kdekoli.
Scénář k filmu vychází ze skutečného příběhu a knihy anglického spisovatele Anthony Neilsona. Petr Kurten, přezdívaný düsseldorfský netvor, připravil od února 1929 do října 1931 o život 8 lidí a bezpočet dalších se zabít pokusil. Později se ukázalo, že vraždil už jako devítiletý na třídním výletě. Výjimečně inteligentní vrah byl nakonec obžalován z 48 zločinů, z toho devíti vražd dokonaných, patnácti pokusů o vraždu a dalších deliktů. Na konci monstrózního procesu byl Kurten odsouzen k devítinásobnému trestu smrti.
Vizuální ztvárnění (na rozdíl od scénáře) tak podporuje nadčasovost tématu – tenkost hranice mezi normálností a šíleností – jak bylo záměrem Julia Ševčíka. Svou stylizovaností, která naprosto ignoruje světlé barvy, působí tento temný svět zároveň odtažitě, izolovaně, komiksově.
Stejným dojmem působí i postavy. Vyjadřují se především gesty, mimikou, pohledy. Když mluví, jako by hrály v divadelním představení, které chce působit právě jako divadlo, ne diváka do příběhu vtáhnout. Divák sice slyší, jak Petr Kurten popisuje vraždy, které spáchal, a jak vrahova slova nahlodávají dosavadní jistoty jeho ambiciózního obhájce, ale nevěří ničemu ani za mák.
Největší pozornost je ve filmu zaměřena na vývoj, kterým prochází Kurtenův obhájce Justus Werhner (Pavel Gajdoš). Od namyšleného mladého právníka, který si myslí, že mu bude patřit svět a že má věci pevně ve svých rukou, až po člověka, který podá před popravou ruku sériovému vrahovi, protože sám na sobě poznal, že lidé mohou dělat věci, o nichž si předtím ani nepomysleli, že by jich byli schopni. Toto gesto mělo být jedním z nejsilnějších momentů celého filmu, klíčovou scénou tematického přesahu, ale není. Proměnu, kterou Werhner prochází, diváci sice jakž takž vidí, ale nijak se jich nedotýká.
Petra Kurtena, chladného sériového vraha, ztvárnil Milan Kňažko a jako chladný sériový vrah se tváří i mluví. Nejpůsobivější je asi ve scéně, kdy zavřen v kleci čeká na rozsudek, zatímco dav v soudní síni nemá daleko k tomu, aby ho zlynčoval. Ano, klec vyvolává potřebu srovnávání Normalu s „hannibalskými“ filmy. (A je to potřeba téměř automatická. Jak řekl Ševčík: Kdybychom se takovému srovnávání měli vyhnout, museli bychom Kňažka točit jen zezadu nebo ve tmě, takže jsme to přestali řešit.) Jenže když se díváte na Anthonyho Hopkinse v Mlčení jehňátek, vidíte Hannibala Lectera, když se díváte na Milana Kňažka v Normalu, vidíte pořád Milana Kňažka.
Pod největším drobnohledem bude určitě výkon Dagmar Havlové, která se ve filmu objevila po dobrých deseti letech. V Normalu toho příliš nenamluví, a když už, ani její projev není ušetřen oné divadelnosti. Nedostala roli nijak velkou - i když vlastně třetí největší vzhledem k celkovému počtu postav. Podle upoutávek ztvárňuje tajemstvím zahalenou manželku Petra Kurtena. Ve skutečnosti žádné tajemství neukrývá, naopak se jedno dozví (dá-li se mluvit o tajemství, když zavírá oči před tím, že je její muž několikanásobný vrah), ale raději by ho nikdy neslyšela.
Výjimkou je Miroslav Táborský (hraje otce, kterému Kurten zavraždil dceru). Jeho herectví je přirozené a přesvědčivé, bez zmíněného divadelního ocasu. Otázkou je, jestli schválnou nepřesvědčivost ostatních Táborský svou přesvědčivostí kazí nebo jestli nepřesvědčivost ostatních není schválností a jemu se jí nejlépe podařilo vyvarovat. Nejpravděpodobněji je pes zakopán ve scénáři, jehož autorem je také Julius Ševčík. Způsob, jakým látku, jež měla být základem k napínavému thrilleru, zpracoval, je právě tou studenou sprškou, která očekávání návštěvníka kina zchladí.
Napínavý thriller se totiž nekoná. Možná by byl scénář Normalu dobrý pro divadlo (nemyslím ve smyslu „dobrý tak akorát pro divadlo“), ale pro film bohužel není. Přesněji ne pro film, který se označuje za thriller. Postrádá totiž ono napětí, mrazení vyvolané překvapením, když vyjdou najevo věci, které by člověk nečekal, nijak v divákovi nevzbuzuje lítost, sympatie nebo naopak nechuť ke Kurtenovi. Člověk spíš vlažně čeká, jestli se tedy něco stane, než že by byl jako struna, co se stane.
„Petr Kurten byl v roce 1931 považován za šílené vraždící monstrum, a to oprávněně. Nicméně jen několik let po něm se ve stejných ulicích, kterými předtím chodil obávaný Kurten, proháněl v autě Adolf Hitler, největší masový vrah všech dob. A byl opěvován a oslavován,“ uvedl o filmu jeho režisér. Bohužel onen přesah – snadno překročitelná hranice mezi šílenstvím a normálností – vyjde ve filmu také naprázdno.
A je to škoda, protože výtvarná koncepce Normalu je úchvatná, herecké obsazení víc než slušné (s mírnou pochybností v případě Pavla Gajdoše). Pokud bude mít ale Julius Ševčík příště na stole opravdu dobrý scénář, máme se do třetice dozajista na co těšit.
Normal; v kinech: od 26. března; režie a scénář: Julius Ševčík; kamera: Antonio Riestra; hrají: Milan Kňažko, Pavel Gajdoš, Dagmar Havlová, Miroslav Táborský, Meto Jovanovski, Jan Vlasák; hudba: Jan P. Muchow, Goran Trajkoski
GALERIE
Z filmu Normal