Recenze: Spectator Novus

Začněmě pochvalou: Decentní oáza laskavého klidu, minimalistická uvolněná expozice, nabídka v Praze ještě neznámých francouzských autorů, další zajímavý počin sympaticky se profilující Galerie kritiků, možná publikem zbytečně nedoceňované…

Pokračujme zjištěním: Když jsem nedávno instaloval na stejném místě architektonickou mezinárodní výstavu, zoufal jsem si, jak je onen prostor malý. Když jsem procházel výstavou Spectator Novus, řekl jsem si - vždyť je ta prostora opravdu veliká…

Nekončeme uznáním: Vlasta Noshiro-Čiháková má dobrý nos na výběr témat. Filomena Borecká má neuvěřitelné motory, když jde za svým (v tomto případě kolektivním) cílem, zrealizovat česko-francouzskou moderní výstavu, svěže a bez problémů prezentující z naší strany osvědčená jména, ze strany francouzské českému publiku no-name osobnosti.

Ještě nekončeme pozváním: Nedělejte stále stejnou chybu, vyjeďte výtahem do prvního patra, Spectator Novus je extrémně decentní, nabízí hledající autory, z nichž řadu (těch českých) rádi uvidíte, protože s nimi jaksi samozřejmě jako s nastoupivší první ligou počítáte. Zařaďte si už konečně tuto výstavní prostoru do svého galerijního adresáře, uděláte jen dobře. A potkat zajímavé mladé francouzské tvůrce v době omezeného finančního kolotání, je v tomto případě více než osvěžující.

Katalog výstavy provázejí milé, v některých případech mladicky ambiciózní texty. Každý autor je tu zmíněn odpovídajícím, jednoduchým a vyčerpávajícím způsobem s přiloženou fotografií díla. Vzdušná instalace nechává dílům dostatek prostoru, v závěru expozice možná bez správné tečky. Autoři se navzájem neruší, neovlivňují Vaši pozornost zbytečnými přesahujícími šumy. Čeští autoři tady potvrzují svoje styly, humor, preciznost, hravost, zaujetí. Milan Cais a jeho kazety si s nadhledem hrají s prostorem a významy, svěží projekce Jakuba Nepraše pokračuje v jeho neopakovatelném stále čerstvém video-kolážování, kresby Filomeny Borecké prodlužují očekávaným směrem stále zajímavější setkávání s autorkou, Ladislava Gažiová a Daniel Pitín dávají jasně najevo, že dokonalá malba a zvládnutí tématu jsou jejich silnou stránkou. Nenápadnost i provokativnost nárožního objektu Barbory Klímové otevírá další dimenzi výstavního sdělení.

Takže pro nás to hlavní zůstalo na pařížské kurátorce Francesce Spanó. Mirjam Fruttiger vytřískala ze svého pojetí možná i více, než byl původní záměr, kreatura-objekt odpuzuje i přitahuje zároveň překvapujíc nevinného nepřipraveného diváka, pečlivá práce Anne-Laurie Maison (nomen omen) se simulací jakoby náhodného voyerského prožívání je samo o sobě lahůdkou, Maxime Thieffine svými úrovněmi šedé vyžaduje soustředěnou pozornost, aby obdaroval diváka intimními videy, ke struktuře sdělení sémantického analytického rozboru námětu Paula Klee a textu Waltera Benjamina v díle Estafaníe Peňafiel Loaizy lze popřát jen dostatečnou míru soustředění - výchozí bod je poté dostatečně pevný a sdělující. Nakonec jsem si nechal dobře popsatelného a popisovaného Baptistu Debombourga s jeho hromadami rozbitých nebo lépe řečeno deformovaných automobilových čelních skel - i zde by vydala jeho díla na samostatnou expozici. Francesca Spanó vybrala chytře a dobře, francouzští autoři neodcházejí z této konfrontace neporaženi.

Poražen nakonec zůstává český divák, který se neúčastí ochuzuje o delikátní lahůdku. Čí je to chyba?


Spectator Novus, Galerie kritiků, Palác Adria, 1.patro, Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, do 31.5.2009