Pokoj v duši - slovenská balada o chlapáctví

Praha - Když zacvaknou vězeňské dveře a Tóno po pěti letech zase stojí na jejich vnější straně, už ví, že čára, která ho dělí od minulosti, je spíš čerchovaná než tlustá. Neklid ještě přiživují otazníky, kterých za mřížemi více přibylo, než ubylo, a ani návrat na "místo činu" k pokoji v duši nepřispívá, spíše naopak. Tóno jej usilovně hledá - zakopává přitom o minulost i sám o sebe - a nakonec najde, i když v řešení na první pohled poněkud překvapivém. Loudavý film o neklidné slovenské chlapské duši byl na letošním karlovarském festivalu vybrán do hlavní soutěžní sekce.

Ve slovenských kinech trhal rekordy v návštěvnosti a titulní píseň Jany Kirschner vyskočila na první příčky hitparád. Pokoj v duši, debut Vladimíra Balka, který se po dvaceti letech převážně dokumentární tvorby pustil do celovečerního snímku, vstupuje dnes také do české kinodistribuce.

Do Česka měl jednou nohou nakročeno už během svého vzniku - scénář k němu napsal Jiří Křižan (Stíny horkého léta, Je třeba zabít Sekala) a do jedné hlavní a jedné vedlejší, ale neméně významné, role obsadil Balko české herce - Jana Vondráčka a Jaromíra Hanzlíka. To byl také důvod, proč byl tento snímek ve Varech považován za jakousi záplatu za chybějícího českého zástupce v hlavní soutěži.

Jedno jsem se ve vězení naučil: Nevěř nikomu. Ani sobě

Začátek filmu se kryje se začátkem Tónovy (Attila Mokos) druhé šance. Před věznicí na něho čekají jeho dva dlouholetí přátelé - kněz Marek (Jan Vondráček) a podnikatel Peter (Polák Robert Wieckiewicz). Oba dva se Tónovi snaží, seč můžou, pomáhat v návratu do normálního života podle své „příslušnosti“ - Marek zpovědí a Peter penězi, ale vytáhnout ho z jeho chlapské ulity se jim nedaří. „Slováci jsou národ baladický, a současně hrdý. Právě hrdost jim nedovoluje projevovat své emoce. Všechna svá životní dramata řešíme rázně,“ uvedl k filmu režisér Vlado Balko. 

A Tóno je zosobněním jeho věty. Vystavěl si kolem sebe bariéru, neviditelnou, ale citelnou, která je ve filmu zobrazena i doslovně - strmými kopci kolem Čierneho Hronu, kde Tóno žije. Kopce Balko využívá jako motiv, ke kterému se stále vrací - Tónův druhý život na nich začíná i končí. Zároveň symbolizují bariéru, která není vlastní jen jemu, stejnou mají i ostatní muži ve vesnici, a chlapáckou tradici (pytláctví).

Soudržné společenství funguje podle nepsaných hierarchických pravidel (dlouhé prsty místní mafie dokážou kohokoli vyšachovat ze hry, že ani neví jak) a zásad správného chlapáctví, které jsou v kontextu 21. století minimálně udivující. Podle nich chlap pije jako Dán, je tvrdý a neponižuje se na úroveň slabších - ať už rasově (romskému pomocníkovi na dráze musí přednosta nosit obědy, protože v hospodě s ním odmítají sedět u jednoho stolu), nebo genderově (není ani myslitelné, že by se žena proti mužovi, i kdyby přišel se sebeblbějším nápadem, odvážila ceknout). I proto se Tóno na cestě z vězení zastaví nejprve v hospodě a pak teprve doma.

Podle tebe je chlap jen ten, kdo dokáže zabíjet?!

Život po návratu se mu ale nedaří. Ne proto, že by měl škraloup v rejstříku. Čiernohroňáci Tóna postupně vyšoupnou ze své družiny velkou zásluhou jeho dlouhoprstého (ne)přítele Štefana (Roman Luknár), s nímž čachroval s kradeným dřevem, než ho chytli, ale podruhé se do podobných kšeftů pustit nechce a to si Štefan líbit nenechá. A když začne Tóno raději pracovat na dráze jako „cigánův poskok“, je pro ostatní chlapy definitivně odepsaný.

Pro ostatní vyměkl a i on sám má pocit, že jako chlap selhal. Nemůže najít pořádnou práci, ve vězeňské nemocnici se dozvěděl, že nikdy nemohl mít děti (takže jeho syn není jeho syn) - to všechno jsou rány pro jeho hrdost, pro jeho chlapství, které není jen nějakou součástí jeho ega, ale neotřesitelnou tradicí, kterou on ovšem otřásl. Když selže i jako muž-lovec poté, co nedokáže zastřelit dvanácteráka, neboť lov v něm nevyvolává jako dřív vzrušení, ale vzpomínky na vraždu, které byl ve vězení svědkem, skončí sám se sebou. Přeneseně i doslova.

Balkův film chce čas na vstřebání. V prvních dojmech po zhlédnutí se může zdát těžké rozuzlovat příčiny a následky, motivy Tónova jednání, které ho dovedly až k rozhodnutí spáchat sebevraždu. Konec je poněkud náhlý oproti předchozí pomalosti děje, ale ve skutečnosti režisér (scenárista) divákovi celou dobu strká pod nos signály, byť nezřetelné, které prostě k takovému baladickému zakončení nevyhnutelně směřují. Ve společenství, kde na pohřbech pytláci vystřelují salvy ke cti chlapské památky nebožtíka a kde se vážnost poměřuje počtem skolených medvědů a vypitých štamprlí, nebyla pro Tóna sebevražda slabostí, ale gestem, jímž (nejen sám sobě) dokazoval chlapáctví.

Pokoj v duši - v kinech: od 16. 7.; režie: Vladimír Balko; scénář: Jiří Křižan; kamera: Martin Štrba; hudba: Michal Lorenc; hrají: Attila Mokos (Tóno), Roman Luknár (Štefan), Robert Wieckiewicz (Peter), Jan Vondráček (kněz Marek), Helena Krajciová (Tónova manželka Mária), Jaromír Hanzlík (strojvedoucí Smejkal)

Tvůrci slovenského snímku Pokoj v duši na 44. ročníku MFF Karlovy Vary
Tvůrci slovenského snímku Pokoj v duši na 44. ročníku MFF Karlovy Vary
Více fotek
  • Tvůrci slovenského snímku Pokoj v duši na 44. ročníku MFF Karlovy Vary zdroj: MFF Karlovy Vary http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/971/97031.jpg
  • Tóno a jeho manželka Mária zdroj: Intersonic http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/989/98838.jpg
  • Jaromír Hanzlík v roli českého strojvedoucího na slovenské dráze. Jeho postava má prý reálný předobraz. zdroj: Intersonic http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/989/98834.jpg
  • Vyřizování účtů mezi Tónem a Štefanem zdroj: Intersonic http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/989/98836.jpg
  • Tóno (Attila Mokos) býval dobrý pytlák zdroj: Intersonic http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/989/98833.jpg