Praha/Varšava – „Žili jsme ve strašlivé naivitě, že nikdo, kdo je vojenským zajatcem, nemůže být zavražděn, že je to svaté. Že k tomu došlo, je největší šok, který druhá světová válka mohla mně jako mladému člověku přinést,“ uvedl v rozhovoru pro ČT slavný polský režisér Andrzej Wajda. Snímek Katyň o masakru, jehož obětí byl i Wajdův otec, odvysílala ČT včera. „Není to politický film ani revanš,“ říká o svém filmu Wajda. Naopak, každý smířlivý krok mezi Polskem a Ruskem vítá prý s radostí a nadějí.
Andrzej Wajda: Katyň není revanš
Při natáčení filmu vycházel z knihy Post Mortem od Adrzeje Mularczyka a z historických faktů. Když druhá světová válka začala, bylo mu třináct. „Byl jsem chlapcem, který si byl všeho vědom, který byl vychován jako patriot. V naší třídě visel na jedné straně kříž, na druhé obrázek prezidenta a hesla jako 'Nedáme ani knoflík z naší uniformy',“ vzpomíná Wajda.
Hitlerova blesková válka, kterou si podmanil Polsko, je něčím, na co těžko zapomene. „Viděl jsem ten chaos, rozpad státu, který se nám zdál tak mocný. Nikdy nás nenapadlo, že porážka může přijít tak rychle a může být tak strašná,“ přiznal. Válka se velmi konkrétně dotkla i jeho rodiny. Andrzejův otec narukoval a byl odvelen na frontu. Příbuzní o něm neměli od začátku téměř žádné zprávy. Tušili jen, že je v sovětském zajetí.
Lež v zájmu přátelství na věčné časy
Wajdův otec (a také strýc Kryzstofa Pendereckého, který složil hudbu k Wajdově filmu) se stal ale v roce 1940 jednou z obětí masakru v Katyni a dalších sovětských zajateckých táborech, při němž bylo popraveno a tajně pohřbeno přes 22 tisíc polských důstojníků, intelektuálů a duchovních.
Hromadné hroby obětí odhalili Němci o rok později. Za vraždami stála sovětská tajná policie NKVD, vinu ale Rusko svalovalo na Němce a až v roce 1990, po padesáti letech mlčení, přiznalo, že Stalin vraždy polské vojenské a společenské elity opravdu nařídil.
„Byl to nejen katyňský zločin, ale i katyňská lež,“ tvrdí Wajda. „Do roku 1989 jsem mohl jen snít o tom, že bych o masakru natočil film. Bylo nemožné, aby sovětsko-polské 'přátelství', které mělo trvat tisíc let, obsahovalo takovou vraždu.“ Ve svém snímku představuje hrůznou událost především pohledem rodinných příslušníků, prostřednictvím jejich marných nadějí a prožívaného utrpení. Tedy prostřednictví pocitů, které zná dobře i on sám.
Je-li jeden spravedlivý…
„Můj film ale není politickým filmem, není to revanš,“ odmítá, „má být elegií, rozloučením. Ukazuje, že na druhé straně byli v nejhorších časech i dobří lidé.“ Svým tvrzením naráží především na postavu sovětského kapitána Popova, jehož jméno vyčetl v záznamech o události při přípravě filmu. „A jak říká evangelium – je-li jeden spravedlivý, už nezahyneme,“ dodává Wajda smířlivě. Postavě Popova ponechal skutečné jméno, v ostatních rolích sovětských vojáků jména ale změnil. Nechtěl, aby byli zmíněni ti, kteří ještě žijí.
Za katyňský zločin nebyl nikdo z jeho strůjců potrestán a dokumenty o něm zůstávají přísně utajeny. V lednu letošního roku ruský Nejvyšší soud definitivně zamítl žádosti o vyšetření masakru a událost označil za promlčenou.
Wajdova Katyň, která byla v roce 2008 nominována na Oscara, se v Rusku promítala dvakrát. „Při jednom z promítání se stalo něco, co bych nikdy nečekal,“ prozradil Wajda. „V sále pro sedm set lidí vstala mladá žena a požádala přítomné, aby také povstali a minutou ticha uctili smrt polských důstojníků. Říkal jsem si, že stálo za to udělat ten film pro tuto jednu chvíli.“
GALERIE
Ostatky obětí katyňského masakru.