Filmový „animovaně-hraný“ či „hraně-animovaný“ Alois Nebel je českou filmovou událostí, která překračuje naše hranice. Ještě před domácí premiérou si snímku všimli v cizině – a ne ledajaké. Pozvání například do hlavního programu prestižního benátského filmového festivalu je obrovský úspěch. Nutno říci, že zasloužený. Současně lze více než souhlasit s rozhodnutím České filmové a televizní akademie vyslat Aloise Nebela do bojů o Oscary. Jde o film, který se povedl, a skutečnost, že za ním stojí parta mladých tvůrců a producentů, je navíc pro český film příslibem do budoucna. Doufejme, že nepůjde na příštích několik let o pověstnou jednu vlaštovku, která jaro neudělá a odletí kamsi do nenávratna.
Recenze: Alois Nebel - radost ze smutného filmu
Na závažná témata v tvorbě mladých umělců jsme si u nás už zvykli. V tomto případě tvůrci zvolili témata traumatu z minulosti, viny, která člověka dříve či později dostihne, a osudovosti pomsty. Konkrétně: během poválečného odsunu Němců ze Sudet dojde k brutálnímu znásilnění a vraždě německých občanů. Několik svědků těchto událostí si je nosí v duši pětačtyřicet let; odplata přijde až na přelomu let 1989 a 1990 v místě, kde se zmíněná zvěrstva udála – v Bílém Potoce u Jeseníku.
Zde se taky odehrávají asi dvě třetiny příběhu filmu, který vznikl na motivy původního komiksu; část děje je situována do Prahy. Hlavními postavami jsou zádumčivý a samotářský výpravčí, ze kterého chtějí kolegové a sousedi udělat blázna, správce kempu – zřejmě bývalý estébák a předtím vraždící člen revoluční gardy, jeho slizký podrazácký syn (jablko nepadlo daleko od stromu), tajemný „Němý“ - vykonavatel pomsty - a toaletářka na pražském hlavním nádraží.
GALERIE
Alois Nebel zdroj: ČT
Příběh se odehrává těsně před listopadem 89 a po něm s občasnými flashbacky do roku 1945 (odehrávajícími se především v mysli mlčenlivého výpravčího, kterého události, jichž byl v dětství svědkem, dodnes straší). Autory komiksu i scénáře jsou Jaroslav Rudiš a Jaromír 99, režie se ujal Tomáš Luňák a coby producent Pavel Strnad.
Ač to rozhodně není téma jednoduché, zvládli svou práci výtečně. Je přitom úplně jedno, jestli zahraniční divák pochopí všechny historické česko-německé souvislosti příběhu – asi je nepochopí ani mnohý mladší Čech. Stejně tak je jedno, čí syn nebo „kdo“ je postava, která přijde z ciziny pomstu vykonat. Ten příběh je dostatečně silný i bez pochopení všech detailů, navíc tu zůstává prostor pro divákovu fantazii.
Ať je divák znalcem historických souvislostí či komiksu, nebo ví o věci jen málo, zapůsobí na něj skličující, leč uhrančivá nálada snímku. Témata bezpráví, dávné křivdy a pomsty i atmosféra těsně předlistopadového a polistopadového česko-polského pohraničí – to vše obstojí v dobře vystavěném filmu samo o sobě. A Alois Nebel dobře koncipovaný film je. Začátečnických chyb (jde o Luňákův celovečerní režijní debut) v něm najdete poskrovnu, pokud vůbec nějaké.
Snímek vznikal dlouho (v Česku poprvé použitou) zdlouhavou metodou rotoskopie. Ve zkratce: nejprve se natočil hraný film s reálnými herci, poté byla živě natočená filmová políčka překreslena a upravena, doplněny detaily (například déšť) a pomocí počítače se vše „rozpohybovalo“. Na hraném půdorysu tak vznikl animovaný snímek. Působivost filmu umocňuje i fakt, že je černobílý. I takto zvolená (ne)barevnost funguje dokonale.
GALERIE
Alois Nebel zdroj: ČT
V určitých momentech se při sledování filmu zdá, že tvůrci sem tam něco zapomněli překreslit; týká se to některých detailů, kupříkladu rádia na polici. Přiznání reality, ať už je schválně ponechaná ze záběru kamery, nebo dokonale překreslená, je osvěžující, zvyšuje autenticitu, opravdovost.
Výborná je práce filmařů se světlem a tmou. Kompozice jednotlivých záběrů i celku je pečlivá, vytvořená s rozmyslem a citem. Ostře řezaná podoba animovaných figur, děje i kulis (nádraží, les, déšť, vichřice) zesiluje symboliku, znakovost a jakési zlověstné memento: takové to tehdy bylo a zase někdy může být. Nebo stále je? Byť jde o „bohem zapomenutý“ kout, kde se na první pohled nic zásadního neděje.
Alois Nebel
Při sledování snímku člověku rozhodně není veselo a veselo není ani po jeho zhlédnutí, přestože je alespoň jeden z padouchů potrestán. Alois Nebel v divákovi zůstane ještě dlouho po odchodu z kina.
Významný podíl na tom mají i vynikající herecké výkony, jimž vévodí skvěle odvedená práce Miroslava Krobota a Marie Ludvíkové, střídmé použití výborné, chvílemi i dost překvapivé hudby z dílny Jaromíra 99, Petra Kružíka, Dušana Neuwertha a Jana P. Muchova, citlivé snímání kameramana Jana Baseta Střítežského i mistrovská práce všech animátorů. Alois Nebel by zcela jistě obstál i jako „obyčejný“ hraný film. A asi i v barvě, byť černobílá atmosféra dělá mnohé. Díky rotoskopii však vstupuje snímek do další, vyšší dimenze.
GALERIE
Alois Nebel zdroj: ČT
Ponechme stranou zbytečné debaty o tom, jestli se „to“ vyplatilo, jestli by nebylo jednodušší a levnější natočit rovnou kreslený film. Byl by úplně jiný. Alois Nebel je dobrý právě takový, jaký je.
Alois Nebel, koprodukční snímek České televize, vstupuje do kin 29. září.