Karlovarské festivalové pokusy o vidění

Probíhající filmové orgie v Karlových Varech jsou kombinací snobského předvádění (kdo nepřijede, jako by nebyl), letního uvolnění (kdo nezapaří, není) a fanouškovského nadšení (kdo neschroustá desítku filmů, neexistuje). Každá z těchto povinných festivalových disciplín má svá rizika. Předvádění na červeném koberci při absenci osobností bývá směšné; letní paření se snadno propracovává ke stereotypu prázdnoty; fanouškovské nadšení sklouzává ke konzumnímu přejídání.

Přesto nelze říci, že by byl tento typ orgiatičnosti zhoubný. Když je něčeho moc, máme výjimečnou možnost setkat se s odvrácenou stranou vášní a tužeb a propracovat se k něčemu, o čem bychom bez propadnutí kouzlu orgie nevěděli. Kdyby to mělo být třeba jen zjištění, že červený koberec nezvýznamňuje, nýbrž odhaluje nemilou pravdu – že je totiž celý filmový byznys bublinou…

Existují ale zjištění objevnější, týkající se přímo filmu, kvůli němuž – jak se neustále zdůrazňuje – milovníci filmu do Varů jezdí, což má podobnou informační hodnotu, jako že na stadion Sparty se chodí kvůli fotbalu a že lidé, kteří tam chodí, mají tuto hru rádi. Hromadná konzumace filmů, přejídání filmem, vznášejí otázku: Na co se to koukáme? Čím jsme tak fascinováni? Příběhem? Rytmem? Konstrukcí obrazů? Strukturou vyprávění, která kopíruje, rozebírá a skládá dění našeho časoprostoru?

Country jako postoj

V řetězci otázek by se mohlo pokračovat, aniž bychom se přiblížili byť jen k částečné odpovědi. Z nadbytku obrazů, které se ani nedají pozřít, natožpak přežvýkat a strávit, ale vystupuje pocit – na filmu není důležité „co“, nýbrž „jak“. Můžeme se dívat na cokoliv, v paměti zůstanou stopy vypravěčských linek, dialogů, hlášek. Ale jakmile se toto „co“ začne kupit a vrstvit, tělo jako přijímač se otočí k tomu, „jak“ se něco sděluje, protože způsob vidění, nikoli obsah vyprávění, je tím, co filmy odlišuje od sebe navzájem i od jiných druhů umění.

Zahajovací film festivalu Crazy Heart nebyl zajímavý příběhem stárnoucího umělce, jenž se zamiluje a začne chápat, že vztahy mají velkou hodnotu. Výjimečný není ani oscarový výkon Jeffa Bridgese v roli Bada. Co se však do paměti zapíše, je to, jak režisér plete film ze stylotvorných prvků country, k nimž patří vznešenost americké krajiny a specifický druh životní sentimentality vyjádřený Badovými slovy: „Ty písničky, bohužel, píše život.“ Z hlediska tradičních recenzentských měřítek nestojí snímek Crazy Heart za nic. Je slabý. V pohledu modu „jak“ ale vystupuje vcelku ocenitelná studie country jako postoje a způsobu života.

Mlčení tváře

Grónský film Muž z Nuuku předvádí mnohokrát zpracovaný příběh o vpádu rakoviny do života, kromě grónských reálií nepřináší nic nového. Reálie se však přetvořily do zvláštního způsobu vidění, jejž neznáme. Není běžný. Komunikace probíhá v mlčení, slova nedokážou říci nic, mluví pohled, tvář, kterou vidíme až díky filmu. Mlčení tváře hraje hlavní roli i ve filmu Jörgena Bergmarka Rozumné řešení. Bizarní manželský čtyřúhelník není rozum s to udržet. V paměti však nezůstává lehce absurdní zápletka, nýbrž způsob, jakým režisér zachycuje rozklad racionálních struktur, jimiž marně svazujeme své životy, protože skutečné vysvobození přichází skrze povely těla (před sebevraždou nezachrání jednoho z hrdinů rozum, při životě ho udrží bolest zad, jež se nedala vydržet a říkala, ještě tady jsem).

Emblematickým filmem modu „jak“ se ve Varech stala Poezie jihokorejského porotce Lee Chang-donga. Na příběh babičky, která chce za vnuka zaplatit dluh za násilí na jeho spolužačce, zapomeneme, režisérův obrazový postup, jímž říká, že vidění není samozřejmostí, vidět se teprve učíme, z paměti nezmizí. Báseň – film je pro Leea splátkou za půjčku života. Splátkou diváka za film by mohl být slib, že kromě všech těch „bigandlittle stories“ se pokusí dívat, učit se vidět.

Crazy Heart
Crazy Heart
Více fotek
  • Crazy Heart zdroj: MFF KV http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1770/176992.jpg
  • 45. ročník MFFKV zdroj: MFFKV http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1751/175019.jpg