Největší z Čechů: Robert Sedláček v kádi s ledem

Mně nevadí být sám, já mám bohatý vnitřní život, utěšuje se Kameraman ve filmu Největší z Čechů. Snímek Roberta Sedláčka vstupuje dnes do kin a jeho režisér (i scenárista) o něm mluví jako o svém nejosobnějším a nejmelancholičtějším projektu, jakkoli působí bizarně. V příbězích kuriózních rekordmanů – svým způsobem osamělých ve snaze vypít lahváč pod vodou za co nejkratší čas nebo narvat si do úst co největší počet brček – se ozývá „pláč zaťatého tvůrce“. Sedláček se mu vysmívá a tím i sám sobě – jednomu z mnoha největších Čechů.

Filmoterapie Roberta Sedláčka

„Asi budu muset natočit ještě pár filmů, abych mohl říci, že mi Češi rozumějí,“ posteskl si Robert Sedláček před necelým rokem v rozhovoru pro ČT24. Muže v říji, jeho tenkrát čerstvý film, plácali kritici po zádech – a nejen čeští, jak dokazuje výběr mezi nejlepší evropské filmy v sekci Variety Critics Choice na letošním karlovarském festivalu, diváci ale kasy kin útokem nebrali. Sedláček si nepochopitelný nezájem vysvětloval i tím, že zkrátka neumí točit cool filmy.

Přečtěte si: Největší z Čechů - tahle země je pro tvrdohlavý

Narážka na zaručený lep na diváka se objevuje i v úvodu Sedláčkova nejnovějšího snímku Největší z Čechů. V krátkém rozhovoru s uchazečem o grant z fondu české kinematografie. Zatímco druhý tvůrce potřebuje příspěvek na romantickou komedii o squashi, Režisér (Jaroslav Plesl) by rád získal finanční podporu pro dokudrama o Jiřím Čunkovi. Komise, v čele s Janem Hřebejkem, ztělesněním úspěšného filmaře, jehož mají rádi diváci a vesměs i kritika, ale jeho žádost zamítne.

Sedláček čerpal z vlastní zkušenosti – se scénářem vycházejícím z politického divadla kolem Čunka neuspěl. Nepochopení, s nímž se setkal, vzbudilo otrávení a frustraci a z ní se pak vylíhl nápad na Největší z Čechů, snímek, „který se vysmívá pláči režiséra a zaťatého tvůrce“. Film o natáčení filmu z prostředí rekordů a kuriozit je Sedláčkovou cinematerapií – sebelítost překonává výsměchem sám sobě a uraženou tvůrčí ješitnost slepuje natáčením o natáčení („filmař musí točit“).

Chcete cirkus? Cirkus bude, ale…

Ukažte ho z profilu, ať je vidět, co to je, žádá ve filmu ředitel agentury Dobrý den (Igor Bareš) Režiséra, když si ho chce vyfotit se soškou Českého lva. Sedláček se ve svých komediích – v Mužích v říji i v Největších z Čechů – rozhodně natáčet nehodlá. Potká-li zeď, raději se k ní umanutě, s hořkou ironií obrátí čelem, než by se se sklopenou hlavou vydal podle ní.

„V Česku pořád musí být součástí filmu nějaký cirkus,“ uvádí příklad jedné takové filmařské zdi a ironicky ve svých komediálních snímcích tento požadavek splňuje. V Mužích v říji uspořádá soutěž ve vábení jelenů, v Největších z Čechů zajistí cool cirkusovost psem s nejdelšíma ušima, sběratelem čtyřlístků nebo mužem, co se dokáže protáhnout squashovou raketou. Naservíruje divákům to, co chtějí, ovšem po svém.

Proto je přáním ředitele agentury Dobrý den, aby Režisér portrétoval rekordmany „jako lidi, ne jako cirkusáky“. „Jděte do hloubky, jak vy to umíte,“ nabádá ho a podobnými slovy v závěru snímku filmaři opět přesvědčují grantovou komisi, proč by tentokrát měla přispět na film o rekordmanech. „Jít na samou podstatu se cení, i když si člověk lehne do kádě s ledem,“ vysvětlují. V obou větách je notný kus ironie, zhořklé vědomím, že pro úspěch není často třeba pod povrch kopnout ani špendlíčkem.

"Mě to úplně užírá, já to musím dělat, i když to po mně nikdo nechce"

Sedláček snahu o největší počet snědených párků nebo největší minaret uvázaný ze slámy nepředvádí jako atrakci. Jejím prostřednictvím zesměšňuje sám sebe a výsledek je místy legrační, to ano, ale v žádném případě směšný. Bizarní pokusy o rekordy připadají světu podivné jen proto, že je nebere vážně. Stejně jako mnohdy pachtění tvůrců po něčem, co okolí považuje za úsměvné a zbytečné, oni ale za zásadní.

Tvůrci jsme vlastně všichni, říká svým filmem Sedláček - a největší z Čechů touží být / je také každý z nás. V leckterých případech se takový přívlastek ukáže jako ironický, a naopak to, na co se díváme s ironickým odstupem, může být největší. Podstatné je věřit tomu, co je největší pro nás, a jít za tím, neustupovat a neztratit se – i za cenu zklamání nebo posměchu.

Takové lidi Sedláček považuje, bez ironie, za největší: „Pro mě je takovým každý, kdo při tom, že chce být v něčem úspěšný a prorazit, si uchová zároveň sám sebe. Nerozmělní se v kompromisech a v představách druhých, jak by měl vypadat, aby byl nejlepší.“

„Já jsem Fellini!“ - „A já jsem v prdeli…“

Postavy v Sedláčkově posledním filmu odolávají takovému tlaku s větším i menším úspěchem - netřeba asi dodávat, že všichni určitým způsobem představují tvůrce. Poněkud sebestředný Režisér (Jaroslav Plesl) po odmítnutí svého projektu přistoupí na komerční zakázku, aby mohl točit, a střídavě je s tím smířený. Nesnáší se za svou prodejnost, které je těžké se vyhnout („Těšíš se na stáří?“ ptá se Kameramana při filmování v domově důchodců, jehož klienti právě na rotopedu dojeli do Santa Fé. – „Hmm, budem šlapat…“ – „Já šlapu už teď.“), a zároveň jsou i okamžiky, kdy věří, že zůstává tím pravým filmařem („Já jsem Fellini!“ křičí při záběru, který připomíná úvod Sladkého života).

Producentka (Simona Babčáková) je Režisérovou vrbou, pevným bodem i hadrem na boty („Ten pán je režisér, že?“ – „Občas si to myslí a já kráva mu na to vždycky skočím.“). Mladá Zvukařka (Johana Švarcová) si idealismus nenechá vymluvit ani Režisérovým cynismem („Já umím dobře naslouchat.“ – „Tak to budeš dobrá služka.“). A Kameraman (Jiří Vyorálek) kašle na Režisérovo tvůrčí rozpolcení, topí se ve svých vlastních osobních problémech („A já jsem v prdeli,“ zní odpověď na Režisérovo zvolání o Fellinim).

„Náš film je smíchem proti názoru konformní většiny“

Sedláček se brání označování Největších z Čechů za autobiografický film. Říká, že je jen záznamem skutečnosti, kterou do sebe pozorováním nasákl jako houba. Ždímal ji několik týdnů při psaní scénáře a pouhých dvanáct dní natáčení. Výsledek působí trochu jako studentský film (záměrně), road movie s nepříliš složitým příběhem, v níž postavy říkají občas hlubší, občas plytčí moudra, ale vše má společné poznání, že pokud si člověk lehá do kádě s ledem, a nikdo ho nebere dost vážně, vždycky je tu (poslední?) možnost – zasmát se sám sobě. V Největších z Čechů Sedláček ukazuje, že sice možná lidé nerozumějí jemu, ale on rozumí jim.


Největší z Čechů – koprodukční snímek ČT; v kinech: od 26. srpna; režie a scénář: Robert Sedláček; kamera: Petr Koblovský; hrají: Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Johana Švarcová, Jiří Vyorávek, Igor Chmela, Martin Myšika, David Švehlík, Marek Taclík, Aňa Geislerová, Jan Hřebejk, Wabi Daněk aj.; film o filmu.

Robert Sedláček
Robert Sedláček
Více fotek
  • Robert Sedláček zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1816/181519.jpg
  • Největší z Čechů zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1815/181495.jpg
  • Největší z Čechů zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1815/181498.jpg
  • Největší z Čechů zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1816/181506.jpg
  • Největší z Čechů zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1816/181517.jpg