Recenze: Jan Pfeiffer / Extenze

Při hledání nic nevynecháme, a přesto jsme na konci všech našich hledání zpátky na začátku a toto místo opět objevujeme (T. S. Eliot). Toto je citace z tiskové zprávy k videoinstalaci Jana Pfeiffera v Domě U Zlatého prstenu, pozdně renesančním paláci, přiléhajícímu k Laeta curia, Veselému dvoru, jak se v době největší slávy říkalo Ungeltu, kde se děly neuvěřitelné a doslova importované věci.

Já si pamatuji v letech sedmdesátých Ungelt zcela zdevastovaný, kdy poskytoval nádherné místo pro nejrůznější dětské a pubertální hry a výlety (do světa i do sebe). A právě ona prostora, kde spatřujeme dnes Pfeifferovu videoinstalaci, bývala černá, bez světla, podlahy a mohly se tu ve fantazii tajného návštěvníka odehrávat nejrůznější děje. Asi tam běhali i takovíto muži (viz dále), v oné fantastické prostoře bez pána, lehce zakryté zrezlým krablovatým poodchílpnutým plechem… (co vše Praha ztratila, co vše Praha získala…)

Start Jana Pfeiffera je obdivuhodný, v pouhých šestadvaceti letech má za sebou řadu pozoruhodných děl, kterých si bystrý divák nemohl nepovšimnout. Mne, urbanofila, zaujala jeho společná výstava s Lukášem Machalickým Soukromá vzdálenost, realizovaná v červnu 2009 v pražské MeetFactory, kde pracoval s imaginací a vyzařováním měst pomocí kreslených animací poměrně krkolomným a překvapujícím způsobem. Vložil jsem si ho do kreslířské škatulky – a ono to nakonec vše probíhá překvapujícně jinak, jak ostatně potvrzuje celá řada autorových i společných výstav v Praze, v Čechách i na Slovensku, ale také v Rakousku, USA, Singapuru, Itálii, Rumunsku, Rusku a Německu.

Cit pro místo a prostor mu však samozřejmě zůstal a s ním právě pracuje na instalaci Extenze. Ta vznikla za jeho stipendijního pobytu na Cooper Union v New Yorku. Divák spatří poměrně jednoduchý děj – muže (v tomto případě autora) běžícího po kruhové dráze v (tomto případě) naprosté tmě. Ano, onen můj čarovný prostor, kde posléze bývaly také šatny, se podařilo naprosto světelně utěsnit a vzniklo tak ideální prostředí pro Pfeifferovu prezentaci.

Sama postava vypadá v podstatě tak, jak bychom ji ve tmě viděli neviděli, je těžko pozorovatelná, neostrá, nepopsatelná. Tím, že prostor můžete navštívit pouze sami, otevírá se vám možnost vlastní imaginace, spolvytváříte příběh, ve kterém vám nikdo nepomůže, nikdo vVám nenabídne pomocnou ruku. Snad jedinou berlí je zvuk, který však nesděluje nic jiného než běžný produkt běžících bot… Jste vtaženi a sami rozhodnete o tom, kolik času a kolik vstřícnosti sobě i dílu nabídnete. Máte výhodu naprosto nekonkrétního okolí, jeviště.

Pro mne navíc je instalace obdařena, jak jsem už výše naznačil, obohacujícím kouzlem zmizelého. Ale to je luxus starce.

kde: Galerie hlavního města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, přízemí; kurátorka: Sandra Baborovská; kdy: otevřeno úterý-neděle 10:00–18:00, výstava potrvá do 10. října; doprava žádná, dříve tram č. 1; vstup zdarma