Poslední sbohem Martinu Štěpánkovi

Praha - Osobnosti českého divadla, politiky a emigrace se dnes po poledni přišly do Velké obřadní síně strašnického krematoria rozloučit se svým kolegou - hercem, novinářem a bývalým ministrem kultury Martinem Štěpánkem. Vedle rodiny a přátel se památce herce poklonily už před obřadem desítky lidí. Martin Štěpánek, charakterní herec a v emigraci spolupracovník Svobodné Evropy, spáchal ve svých 63 letech 16. září sebevraždu.

Pohřbu se ve zcela zaplněné smuteční síni zúčastnil na pozvání rodiny i premiér Petr Nečas. Během skromného půlhodinového obřadu jako jediný předstoupil s projevem. Na Martina Štěpánka zavzpomínal nejen jako na dobrého politika, ale i jako na svého přítele a férového člověka, který si vždy stál za svými názory. „Chtěl zůstat pánem svého osudu až do posledního okamžiku,“ uvedl s tím, že neví, zda je Štěpánek v nebi hereckém, novinářském, nebo politickém.

Vzpomínky na Martina Štěpánka

0Ondřej Černý, ředitel Národního divadla: Jsem z toho smutný, protože mám pocit, že odcházejí ti, kteří by odcházet neměli, a zůstávají ti, kteří by odejít mohli. Pro mě byl Martin člověk, který přišel zpátky do této země a přinesl sem zvláštní typ rytířskosti a přirozeného občanského étosu a mnohdy narážel. Tento občasnký étos, který on v sobě měl, bychom měli nést dál.

0Petr Nečas, premiér: Když Martin Štěpánek chtěl vyjádřit obdiv nějakému výjimečnému člověku, říkal o něm, že je kompaktní osobnost. V jeho ústech to znamenalo, že se jedná o všestrannou, mnohorozměrnou, leč přitom velice celistvou povahu. Pro mne takovým kompaktním člověkem byl samotný Martin Štěpánek.

Video Poslední sbohem Martinu Štěpánkovi
video

Poslední sbohem Martinu Štěpánkovi

Poklonit se Štěpánkově památce přišla také manželka exprezidenta Václava Havla Dagmar. Samotného smutečního aktu se ale nezúčastnila. Přišli také zástupci prezidentské kanceláře. Prezident Václav Klaus, který je v současné době na pracovní návštěvě Spojených států, manželce zesnulého herce kondoloval už minulý týden, uvedl, že měl rád Martina Štěpánka nejen jako významného umělce, který v českém divadelním světě zanechal hlubokou stopu, ale také jako člověka, občana a politika.

"Pro mě byl zajímavý, trošku exot, protože přicházel z uměleckého světa,„ zavzpomínal na Martina Štěpánka i Petr Brod, jeho kolega ze Svobodné Evropy. “V kantýně Svobodné Evropy jsme my, kteří jsme se zabývali spíš každodenní politikou, sedávali u stejného stolu s ním, s Karlem Krylem nebo s Karlem Moudrým, atmosféra pro nás byla velice zajímavá, protože jsme nahlíželi do jiného světa, do uměleckého. A také do světa, který souvisel s tím, že on poměrně nedávno odešel z Československa, takže měl ještě živou zkušenost z vlasti, kterou já, protože jsem odešel v roce 1969, neměl."

Na poslední cestě doprovodili Martina Štěpánka také svobodní zednáři, k nimž herec patřil. Přímo u rakve s velkou kyticí bílých růží provedla skupina mužů v bílých rukavicích malý rituál - poklepáním na rakev „propustili svého bratra“.


Martin Štěpánek se narodil 11. ledna 1947 v Praze. V roce 1969 absolvoval Divadelní akademii múzických umění, pak byl čtyři roky v Národním divadle a další tři roky v pražském Činoherním klubu, odkud dostal z politických důvodů výpověď. Na přelomu 70. a 80. let hrál na jevišti pražského Divadla na Vinohradech, kde do své emigrace v roce 1981 ztvárnil 16 rolí. Po přesídlení z Mnichova do Prahy v roce 1994 na tomto jevišti během pěti let v dalších pěti inscenacích hostoval.

V září roku 2006 přijal Štěpánek nabídku premiéra Mirka Topolánka (ODS) na funkci ministra kultury v jeho menšinové vládě. První dny v úřadu však strávil v nemocnici, kde se podrobil chirurgickému zákroku, při němž mu lékaři odebrali z krku mandli a jednu uzlinu. Chodil na ozařování, nálezy byly negativní a zdálo se, že zhoubnou chorobu překonal. Byl znám svou zálibou ve střelných zbraních a právě zbraň se mu nakonec stala osudnou, když se 16. září 2010 zastřelil ve své pracovně v bytě v Praze na Vinohradech.


Návštěvníci Divadla na Vinohradech mohou památku herce Martina Štěpánka uctít v předsálí divadla, kde krátce po jeho úmrtí vzniklo pietní místo.