Recenze: Strom života

„Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“ (Starý zákon, Jób 38:4)„Učili nás, že na cestě milosti Boží nedojdeme úhony.“ (matka O'Brienová)… neměli pravdu! Jsou filmy, o kterých (tak jako o tomto) se říká, že nejsou pro každého. Ba co více, jsou snímky (jako je tento), jež gumují šedou zónu neutrálů a razantně dělí publikum pouze na vyhraněné fankluby aplaudujících příznivců a nepřátelské sekty z kinosálů halasně prchajících odpůrců. Ale co když je to všechno vlastně mnohem jednodušší (nebo snad složitější?) a čas od času nás začne válcovat opus tak totální a univerzálně rozkročený, tak hluboce v nás zakořeněný (jako je tenhle Strom), že jsme schopni nalézt se v obou táborech a zažít obojí. Pocit monumentálně rezonujícího i nicotného, nadpozemsky sofistikovaného i primitivně prvoplánovitého, respektuhodného a iritujícího, všeobjímajícího i samoukájecího, naplněného i vyprázdněného, artového i kýčovitého. Zážitek z takového spektáklu tak může být stejně tak nudný jako pronikavě oslovující, čemuž je přímo úměrná i doba, kterou jsme schopni (a ochotni) strávit s takovou náloží v jednom kinosále.

Jsou prostě filmy, které je dobré vidět více než jednou, protože o tom, jak je budeme vnímat, může rozhodovat momentální situace, naladění a pocit, s jakým budeme před filmové plátno usedat. Neboť tento Strom života je především:

krystalická emoce

neboli film o pocitech. Tak se jim nebraňme a představme si první variantu, jež může způsobit, že v nás v průběhu projekce bude narůstat nelibost, hraničící až s pocitem fyzického týrání, ústícím u mírnějších povah k předčasnému úprku před spirituální masáží do přece jen srozumitelnější pouliční reality, u agresivnějších jedinců pak směřující k obtížně ventilovatelné touze vyvrátit tenhle Strom z kořenů a rozštípat ho na třísky.

To bylo tak. Právě jsem se rozešel s holkou, co jsem s ní plánoval svatební cestu do Himalájí, kamarádi mě zapomněli pozvat na včerejší mejdan, zjistil jsem, že mě kolegové dlouhodobě opravdu pomlouvají a před odchodem do práce se se mnou poprvé odmítl pomazlit můj pes. A tak, abych přišel na jiné myšlenky, si kupuji lístek na Strom života a dejme tomu v takové páté větě mi někdo z filmového plátna tvrdí: „…a všude se usmívá láska!“

Co je tohle za ptákovinu?

To přece nikdo, kdo žije skutečný život, nemůže myslet vážně. A pak už to jede samospádem po šikmé ploše. Máma, které zemřel syn, chce zemřít s ním (a učinit tak sirotky ze dvou zbývajících synů), tvrdí, že nyní je mrtvý již v rukou Božích (jako kdyby v nich, je-li ve své víře důsledná, nebyl i po celou dobu svého života) a masochisticky nechce (přestože budí dojem, že není deviant), aby bolest pominula. Jsme někde v padesátých letech na texaském maloměstě v rodině despotického otce, který chce být všemi milován, ale jehož láska všechny okolo bolí a zraňuje, a je tu evidentně zaděláno na komorní rodinné drama, které bude nakonec možná konvenovat s mojí současnou náladou. Jenomže pak začne plátnem bloumat Sean Penn, střídavě mezi mrakodrapy, mechem obrostlými balvany a rozeklanými skalisky, a já pomalu ztrácím orientaci a začínám být nervózní. A pak přijde rána do hlavy, brutální pětiminutová sekvence, kde se prolínají erupce, mlhoviny, makrozáběry améb, kladivouni, barevné skvrny, medúzy, prehistorická monstra, voda řítící se do propasti atd., atp., etc. To vše rámováno úpěnlivými výkřiky (z nichž většinu jsem slyšel poprvé) jako: „Světlo mého života, hledám tě… Chci vědět, co jsi… Chci vidět, co vidíš… Proč mám být dobrý, když ty nejsi!“

Reportáž Ondřeje Moravce (zdroj: ČT24)

Začínám se rozhlížet, jestli neuvidím někoho, komu bych mohl z přetlaku negativních emocí nafackovat a neschytal jich víc. Znovu jsem se chytil ve chvíli, kdy zazněla věta: „Nemůžeme setrvávat na místě, musíme putovat dál“. Pochopil jsem, zvedl se a vypadl z kina předčasně ven, vstříc svým průšvihům a prohrám, které mi v té chvíli připadaly (kupodivu) nicotné. Mám pár dnů na rekonvalescenci i na to, dostat se před druhým pokusem do úplně jiného rozpoložení. Otevřít se a pochopit. A tak se stalo to, co jsem již nečekal.

Konečně jsem pochopil, co je imaginární signifikant!

Neměl jsem v tom jasno, ani když jsem se sebemrskačsky konfrontoval střídavě s Trierovým Antikristem, Melancholií a ranným Groucho Marxem. Když jsem se rozhlížel ještě po něčem výživnějším, padl mi do oka Strom života. A ten ze mě, díky Malickově genialitě, učinil sadaře. Díky Terrenci za to, jak jsi mě naučil nebýt neandrtálcem. Jak jsi mi otevřel oči a duši a (nestydím se to říci) všechny dychtivě nastavené tělní otvory, jimiž do mě prýštilo poznání. Třeba jak nepatrný a nicotný jsem ve srovnání s vesmírem (což mě předtím, jakkoli je to zřejmé, nikdy nenapadlo) či jak snadno se mohu rozplynout v jeho erupcích a jak relativní by byl potom rozdíl mezi mnou a láčkovcem.  

Strom života
Zdroj: ČT24/Film Europe

Když jsem v té symfonii myšlenek, významů, obrazů a tónů rozpoznal kromě Brahmse a Berlioze i Smetanovu Vltavu, pochopil jsem, že orgasmus nemusí mít vždy nutně jen fyziologický rozměr. Měl jsem ho několikrát (což jsem předtím netušil, že je vůbec možné) a utvrdil se, že se začnu učit hrát na varhany, aby to ze mě mohlo ven tak jako z taťky O'Briena, který dobře věděl, co pro Tebe znamenáme, neboť jsi k němu promlouval tak dlouho z nebe, ze stromů a bůhví (vlastně ty sám nejlíp víš) odkud všude ještě, až mu došlo, že Tě miluje. Tehdy ses dotkl mého srdce (nebo čeho?) a já si předsevzal, že také zasadím strom, abych věděl, že jsem dospělý, až vyroste (pakliže ovšem neuvadne a jestli se toho dožiju). Udělal jsi ze mě lepšího člověka (s tím už nic nenadělám), to sebou povleču dál, stejně jako vzpomínku na hříšnou spodničku sousedky, jež plyne vodní hladinou, nad kterou se vznáší žlutý dvouplošník s mámou O'Brieonovou, šťastnou ve svém utrpení. A já v tu chvíli pochopil, co je to empatie a souznění. 

Obě tyto polohy (a nepochybně i jejich další podvarianty) jsou legitimní rezonancí, jíž produkuje poslední, obtížně uchopitelný opus Terrence Malicka. Mám pocit (což je symptomatický stav, který jeho film vyvolává), že tentokrát tvůrce Nebeských dnů a Tenké červené linie natočil film, který je něco jako…

návštěva chrámu nebo hodina náboženství pro pokročilé.

Vrací se v něm nejen do svého rodného Texasu, ale také (či možná především) ke svým a našim kořenům. Jeho filmová symfonie není točena v prvém plánu a on jakoby se zdráhal napovědět, jak má být pochopena, jakoby nechtěl, aby byla chápána návodně – jakoby chtěl rozhodnutí ponechat na svém divákovi. Protože on za sebe už řekl vše touto scenáristickou a režijní básní, což mu zabralo nějakých třicet let, v nichž tenhle jeho veskrze osobní projekt, jenž dlouho nesl jen lakonické označení Q, dozrával do své konečné podoby, na hony vzdálené klasické hollywoodské naraci. 

Strom života / Sean Penn
Zdroj: ČT24/Film Europe

Cítíme, že každý ze záběrů jeho opulentního vizuálu je dokonale promyšlený a precizně komponovaný, jen někdy není zcela patrné, co jím chce vlastně říci. A jeho přesně vybraní herci, počínaje zaťatým a stále jakoby s něčím bojujícím Bradem Pittem přes téměř němého Seana Penna, pro film objevenou dobrou vílou Jessicou Chastainovou a konče třemi texaskými kluky, kteří byli vybráni z deseti tisíc kandidátů, nejsou sólisté, ale tvoří semknutou i kontroverzní Malickovu rodinu, která ví, proč tu je a co chce říci (byť to někdy říká poněkud složitě). Abychom jim porozuměli, musíme skousnout jeho princip mozaiky, z níž skládá celek, narativní arytmie, jež se vzpírají standardnímu frázování a zdánlivě chaotickou strukturu, kde někdy jen tušíme vnitřní řád.

Nechce toho po nás málo…

… tenhle magický klasik filmové scény Terrence Malick, který si letos odnesl Zlatou palmu z Cannes. Řekl bych, že to bylo jen zahřívací kolo a v oscarových nominacích pro příští rok se klidně může objevit v kategoriích nejlepší film, režie, scénář, kamera střih, hudba, herec a herečka ve vedlejší roli, a být jedním z favoritů oscarového večera (nejsem si jistý, jestli mu budu držet palce).

Po delší odmlce je tenhle filmový filozof zase slyšet - byť naslouchat mu je místy obtížné. Jeho šepoty jsou totiž často až příliš zastřené, výkřiky neuvěřitelně halasné a stoosmatřicetiminutová stopáž příliš dlouhá, než aby tenhle mix nezačal působit i poněkud únavně. „Víš, jaké jsou řády nebes?“ ptá se Jób (38:33) na jiném místě Starého zákona a přiznávám, že si nejsem jistý, zda bych mu po absolvování Stromu života dokázal odpovědět lépe. Nejspíš ne. Zato voiceiver v soupravě metra, s tisíckrát omletou žádostí „ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“, začne najednou nabývat významů, o kterých jsem předtím netušil. Možná proto, že si teď daleko zřetelněji uvědomuji, že příští stanice může být (ne)konečná.

THE TREE OF LIFE. USA 2011, 138 min., české titulky, od 12 let. Režie a scénář: Terrence Malick. Kamera: Emmanuel Lubezki. Hudba: Alexandre Desplat. Hrají: Brad Pitt (otec O'Brien), Jessica Chastainová (matka O'Brienová), Sean Penn (dospělý Jack O'Brien), Hunter McCracken (malý Jack O'Brien), Laramie Eppler (R. L.), Tye Sheridan (Steve), Fiona Shawová (babička). V kinech od 21. července 2011.

Vydáno pod