Praha – Hana Andronikova, objev roku 2002 knižních cen Magnesia Litera, po osmi letech vydává nový román. V knize Nebe nemá dno zpracovala osobní zážitky a zkušenosti z cesty do amazonského pralesa, v němž prožila několik měsíců. V intimní, autobiograficky laděné zpovědi se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě - se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou.
Nebe Hany Andronikové je bezedné
Kritika o Haně Andronikové píše jako o jedné z nejvýraznějších autorek mladé generace, která se ve svých knihách neopakuje a svůj autorský styl umí změnit k nepoznání. Autorka debutovala románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a ocenění Magnesia Litera. Po povídkovém souboru Srdce na udici se na několik let autorsky odmlčela. Na literární scénu se opět vrací románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby.
Mozaikové vzpomínky mají na první pohled charakter cestopisu, který se odehrává na třech místech zeměkoule – v jihoamerickém pralese, Nevadské poušti a v Čechách. Vzdálená místa jsou pro Andronikovou ale jen výchozím bodem k cestám do vlastního života, a to i do velmi citlivých míst. "Musela jsem hodně dlouho sbírat odvahu, abych vyšla s něčím, co je tak silně autobiografické, jako je tato kniha," přiznává spisovatelka.
Reportáž Jiřího Svobody (zdroj: ČT24)
Ve své próze nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako nezbytnou součást života a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Důvodem, proč se rozhodla odejít do amazonského pralesa, bylo závažné onemocnění.
Jak sama říká, už příliš nevěřila, že se někdy vrátí. Díky domorodým šamanům našla v pralese lék na strach ze smrti. Vrácená víra v sebe samu a radost ze života jí pomohly překonat nejtěžší chvíle nemoci. „Vědomí smrti je obrovský motiv,“ dodává Andronikova, „a v okamžiku, kdy ho člověk přijme, paradoxně se víc přimkne k životu.“
UKÁZKA
stará omlácená toyota má polepené přední sklo křížem krážem, řidič musí být bystrozraký, zkušeně trhá volantem, auto skáče po rozbředlé hlíně jak jojo. gloria se děsí a snad se i modlí, aby se za dva dny dostala zpátky. za zabláceným oknem farmy, koně, krávy a pár odvážlivců na motokárách. po třech hodinách kostitřasu, během kterého enrique nepochopitelně klimbá, řidič zastavuje. vítejte v honorii. rio pachitea se vylévá, rozvodněná hustá kaše čpí bahnem, loďaři odmítají plout.
hej, tigre, pojedeš?
starý tygr se nebojí, přikyvuje, enriqua i dámy převeze. vychrtlý, bezzubý, nosí kargo na palubu, opatrně skládá, vyvažuje. pak mávne na hrstku tichých domorodců, ať si taky nastoupí. tygr odráží, loď cáká, řádně ponořená, naložená proviantem, z enriqua jde klid. žena vedle glorie se směje ve zlatě. dlouhé bílé vlasy a obě nohy jeden puchýř, sahá jí až pod kolena. gloria zírá, vyzvídá. šla jsem přes vařící řeku, víte, skákala z kamene na kámen, ale neměla jsem brýle. a ten kámen, na který jsem šlápla, nebyl kámen, ale pěna. no, démon ohně mi dal co proto, málem jsem přišla o nohy.
rio pachitea, chladná a dravá, řeka v barvě indiánů, prámy a větve sviští kolem jak jelení parohy. ama si zapisuje krajinu, osamělé chýše, lidské tváře v bárce, peřeje, co nechávají za sebou. má ráda ten pocit, když neví, kde se nachází, to zvláštní chvění, když neví, kam padne další krok, jaký výhled přijde za zatáčkou, za horama, za řekou. ví, že bloudí, aby našla, co kdysi dávno vlastnila, ví, že je to v ní. v cizích krajích se rozeznává a obdivuje ty, co všechno najdou, když zůstanou ležet doma na ošuntělém gauči. ona musí harcovat, ustavičně bloumat, aby se v ní něco pohlo, aby něco docvaklo.
tady vystupujeme.
vstupní brána pralesa, je čas na gumáky. enrique jí bere velký batoh, ten menší zvládne sama. gloria je neoblomná, svůj batoh hodí na záda, chce ho mermomocí nést, sílu na to má. v prvním prudkém kopci supí, vaří, nedaří se, ujíždí. ááááá, enriquééé! jede dolů po břiše, bahno ji nechytí, rukama lapá, hrabe po nohách větví a chábí. nevraživá žahavka jí zatne krvavý šrám přes celou dlaň.
to nic není, to se zahojí.
enrique teď nese dva batohy, k tomu svoji tašku, lehkonoze stoupá, a snad se ani nepotí. za ním duo gringa & gringa, funí, plazí se. glorio, vidíš tu krásu? ne. leje ze mě jak z necek, žere mě kdeco, i když jsem se slila repelentem. ty mrchy probodnou všechno, i košili a kalhoty!
ama se na ni dívá, jako by nemohla uvěřit. znají se krátce, necelý rok. ama ví, že její hlavní předností vždycky byli přátelé, měla by psát oslavné ódy na svůj největší klad, na své poklady a pokladnice. kde by jinak byla? někdy si říká, jak k nim přišla. svět je malý, když je opředený sítí hlasů, tváří, těl; rukama ji drží, nenechají propadnout.
glorio, mám pocit, že jsme se v iowě potkaly, abys se mnou mohla do džungle.
taky mě to napadlo. to bych totiž nevymyslela!
zastávka na nadechnutí, na posledním kopci výhled, který táhne dolů, svádí k letu, horizont jako z filmu, nebo kde to viděla.
enrique, počkej!
gloria s enriquem sjedou pátou reprízu stejného rozhovoru:
jak je to ještě daleko?
už jen kousek, docela malý kousek.
ne, to mi nestačí. jak je to daleko, kolik minut, dvacet, třicet?
maximálně patnáct.
co to říkal, glorio?
že ještě patnáct minut.
tak vidíš, to už zvládnem.
jo, totéž říkal před patnácti minutama.
není to jedno? stejně to musíme dorazit. pak si dáš studenou sprchu a lehneš si do postele.
jo, studenou sprchu, to je fakt vtipný.
za zatáčkou se objevují šamanovi bratři a učedníci, zbavují ho nákladu, podávají ruce, vítají.
už je to jen malý kousíček.
otevře se výhled na palmové střechy na kůlech, sahají do vroucí vody, jídlena a kuchyň v oblacích páry a hukotu, žádné stěny, jen horký dech řeky.
na břehu se gloria hroutí. tohle já nepřejdu! opravdu nemůžu, spadnu tam a bude ze mě fritovaný šnek. nechejte mě tady. jeden z mužů ji převádí, chyť se mě a tuhle tyč si vezmi do druhé ruky, můžeš se o ni opírat. salvy nepříčetného smíchu ve spirálách nad vodou, na druhém břehu čeká reina s čerstvým chapo a úsměvem. vítejte v santuariu.
santuario huishtin. v jazyce indiánů shipibo je huishtin hvězda. jitřenka.
/zdroj: Knižní klub/