Chalupeckého finalisté a ještě 20 laureátů jako přívažek

Praha – Jubilejní, dvacátý ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého připadl sice na rok 2009, její organizátoři, Společnost Jindřicha Chalupeckého, se ale rozhodli bilancovat až letos. V holešovickém Centru současného umění DOX budou 4. listopadu zahájeny hned tři výstavy související s touto soutěží pro mladé umělce do 35 let. Dvě bilancující – Laureáti 20 let a Archiv Chalupecký – a jedna, která představí finalisty letošního, 21. ročníku – Finále 2010. K výročí založení Společnosti Jindřicha Chalupeckého se rovněž připravuje rozhlasový a filmový dokument.

Výstava Laureáti 20 let představí práce dosavadních dvaceti nositelů ceny. Odmítl se zúčastnit pouze jeden – laureát z roku 2004 Ján Mančuška. Důvodem je protest proti výstavní koncepci DOX, který vystavil Entropu Davida Černého. Tu Mančuška nepovažuje za umění. Černý navíc na aktuální výstavě představil další kontroverzní díla – levitující červenou lebku a figuríny zavražděných. Na výstavě lze spatřit díla například i Františka Skály, Kateřiny Vincourové, Jiřího Černického, Vladimíra Kokolii či Evy Koťátkové. K výstavě bude vydán reprezentativní katalog shrnující dvacet let existence soutěže.

Všichni finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého se představí také na besedě v DOX 29. listopadu a na AVU 10. listopadu. Obě setkání bude možné sledovat na webu ČT24 v rámci projektu Kultura on-line.

Video Reportáž Lucie Klímové
video

Reportáž Lucie Klímové

Archiv Chalupecký je historickým připomenutím osobnosti Jindřicha Chalupeckého, který by se letos dožil sta let. Cena nesoucí jeho jméno vznikla roku 1990 z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře, bývalý prezident podle svých možností také cenu předává. Jindřich Chalupecký (1910 až 1990), výtvarný a literární kritik a teoretik, s vypsáním ceny na sklonku svého života souhlasil s tím, že má povzbudit mladé umělce k větší aktivitě a umožnit jim přímý styk s výtvarným světem.

Finalisty letošního ročníku, mezi nimiž jsou dvě umělecké dvojice, vybrala odborná porota z 80 přihlášených výtvarníků a skupin. Finálová pětice bude svou tvorbu představovat do 17. ledna v DOX, kde bude také 23. listopadu slavnostně předána Chalupeckého cena. Dramaturgie večera se ujme jeden z laureátů ocenění Michal Pěchouček. Loni ocenění získal Jiří Skála, jehož současnou práci od příštího týdne představí Galerie Václava Špály.


Vasil Artamonov (1980) a Alexey Klyuykov (1983) byli vybráni pro konzistentní kvalitu jejich díla, které zahrnuje širokou škálu médií od performancí, instalací, malířství, sochařství až k sociálním projektům. Tito umělci demonstrují hlubokou znalost historie umění a reagují na impulsy z minulosti, hlavně futurismu a suprematismu. Historii umění používají jako rámec svého průzkumu a svou prací reagují na politické otázky související s vývojem demokratických systémů a kapitalistických ekonomií v bývalém sovětském bloku.

David Böhm (1982) a Jiří Franta (1978) jsou mezi finalisty již podruhé. Jejich společná práce opět zaujala porotu svým dokonalým formálním zpracováním i zaujetím autorů pro sociální a kulturní otázky. Společné projekty jsou inspirovány street artem a graffiti, reagují na institucionální kontext umění. Komise přihlédla k jejich loňské „neviditelné“ prezentaci, kde bylo možné vidět dílo pouze za účasti diváka. Umělci požívají kresbu a instalaci k akcentaci jevů, které zůstávají skryté našemu vnímání.

V případě Václava Magida (1979) porota ocenila konceptuální kvality jeho práce, schopnost propojování souvislostí a referencí na vysoké intelektuální úrovni, kde s jemnou ironií podrobuje skutečnost racionální analýze a jeho soustředěný zájem o vybrané situace má i sociální přesahy. Porota také kladně zaznamenala jeho kurátorskou a teoretickou práci, která je - ať už v kontextu jeho vlastní tvorby, nebo i pro formování místní umělecké scény klíčová.

Jakub Matuška (1981) uplatňuje ve své práci streetartový přístup v rámci monumentálního malířství. Jeho zajímavá estetika a malířské schopnosti jsou patrné v klasických obrazech na plátně, která přesně kompozičně i formálně buduje. Dosahuje jasného, silného a bohatého výrazu s popově surrealistickým vyzněním. Porotu jeho dílo zaujalo a přesvědčilo svou malířskou kvalitou a osobitou poetikou.

Alice Nikitinová (1979) transformuje ve svých obrazech, objektech a instalacích každodenní zkušenosti. Vstup do jedné z jejích instalací působí, jako bychom se dívali přes zvětšovací sklo. Vytváří abstraktní svět, který je redukovaný až k základům existence. Humorným způsobem a s použitím piktogramů jej vytváří jako protiklad záplavy pohyblivých obrazů a nepotřebných impulsů. Její přístup k malbě zaujal komisi díky soustředěnému přístupu a eliminaci nepotřebných prvků. V mnohých ohledech odkazuje na dílo Kazimira Maleviče a tím ke svému zázemí.