Přežít svůj život: Berte na vědomí své podvědomí

Surrealismus a psychoanalýza nejsou zrovna pojmy, kvůli nimž by diváci trhali dveře od biografů, několikaminutový potlesk publika na filmovém festivalu v Benátkách by už mohl být větším lákadlem, pokud nepostačí jméno Jana Švankmajera. Jeho psychoanalytickou komedii Přežít svůj život není třeba přežít jen proto, aby si člověk udělal další intelektuální zářez, ale díky tvůrcově hravosti, fantazii a laskavé (sebe)ironii je možné si ho užít. Devadesát minut Švankmajerova snímku život rozhodně spíš prodlužuje, než zkracuje, i když název napovídá, že to první není vždycky lehké.

Po vzoru knižních předmluv uvádí i Švankmajer svůj snímek prologem (podobně uvedl už Šílené), jehož je autorem i protagonistou. Dámy a pánové, nesehnali jsme dost peněz, nejde o formální experiment, ale o chudinskou náhradu, vysvětluje divákům a k jejich překvapení zakončí proslov poskakováním s maňáskově trhanými pohyby. Nejde o sebestřednou exhibici, ale o úsměvný pohled sám na sebe, který uvozuje úsměvný pohled (nikoli parodii, zdůraznil) na psychoanalýzu.

Rehabilitace snu

Onou „chudinskou náhradou“ je „večerníčková“, papírková metoda, kterou je film, včetně předmluvy, vytvořen. Švankmajer se jen nepiplal s kreslenými figurkami, ale s fotografiemi herců (a logicky sebe v prologu). „Tu techniku jsem původně opravdu zvolil, protože jsem si myslel, jak říkám v úvodu, že ušetříme nějaké peníze. Ale pak jsem pochopil, že dává i nové možnosti, které v literárním scénáři nejsou, a to možnost použít koláž, čímž do filmu pronikla fantaskní poloha snových symbolů,“ vysvětlil Švankmajer, který je podepsán pod scénářem i režií snímku.

Sen hraje v jeho filmu důležitou roli, jak koneckonců dokládá už motto snímku, vypůjčené od prokletého básníka Gérarda de Nervala: Sen je druhý život. Film je jakousi rehabilitací snů,„ které civilizace odhodila na periferii lidského života“, přestože, upozorňuje Švankmajer, mají svůj nemalý význam. Pro hlavní postavu filmu, Milana, dokonce fatální – sen se opravdu stane jeho druhým životem, který ten první zásadně ovlivní.

„Jsem třetí oko, řapík lékařský, Karel Marx…“

Sen a skutečnost se ve snímku prolínají, hranice mezi nimi není vždycky ostrá. Přežít svůj život ale není koláží snových představ, má svůj jasný příběh, v němž je vše snové vysvětleno, možná až příliš doslovně. Milanovo spánkové setkávání s Evženií (Evou, Eliškou…), s jejím synem Petříčkem, s jeho vlastním superegem, ale i reálný život s manželkou, nudná úřednická práce jsou doprovázeny výtvarnými náznaky.

Snášející slepice, šťavnatá jablka, plyšový medvídek s předimenzovaným přirozením, Evženiina (Evina, Eliščina…) kabelka, tleskající ruce, šéfova psí hlava jsou často „jen“ vtipným obrazovým ztvárněním dějů a myšlenek, častěji ovšem symboly odkazujícími k Freudově a Jungově učení. Ani oba páni nechybí, na fotografiích v ordinaci psychoanalytičky, k níž Milan dochází, svérázným způsobem komentují, co si pod sebou na kanapi musí vyslechnout.

„Psychoanalýza nás uvádí do světa našeho nevědomí, do obrovské oblasti naší psychiky, kterou lidé stále ještě nejsou ochotni brát vůbec na vědomí,“ vysvětlil Švankmajer. „Mě psychoanalýza zajímá jako výkladový systém, který nám pomáhá orientovat se ve světě, v lidské psychice, protože ta se utvářela původně na základě nějakých symbolů, než dostala verbální podobu.“

Sladký život?

Teprve pochopení symbolů ve snech přivede Milana k úplnému pochopení jeho nesnového života, protože spojení snů a reality přináší plnohodnotný život, odkazuje Švankmajer ve filmu k dalšímu mysliteli, tentokrát k německému autorovi Georgu Christophu Lichtenbergovi. Literárními, psychoanalytickými nebo filozofickými narážkami je snímek prošpikován, už sám název (a s ním spojená pointa příběhu) souvisí s Felliniho Sladkým životem – se sebevraždou jako paradoxní možností ochránit se před životem. 

Nejde ale jen o prostý odkaz, poselství filmu je podle Švankmajera obšírnější: „Smrt a život si v téhle civilizaci trochu vyměnily místa. Strach ze života je možná silnější než strach ze smrti, která je všude zobrazována. Je čím dál tím těžší život prožít, zvláště v nějaké důstojné poloze, v nějaké integritě.“

Scénář a režie: Jan Švankmajer; kamera: Jan Růžička, Juraj Galvánek; hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová, Daniela Bakerová, Emília Došeková, Marcel Nemec, Jan Počepický, Jana Oľhová, Pavel Nový, Karel Brožek. Film vznikl za podpory České televize. Film o filmu