„Mejla“ Hlavsa: Život nelze přetočit a hrát znovu, proto je krásný

Praha - Začátek nového tisíciletí začal pro českou rockovou muziku smutně - 5. ledna 2001 zemřel jeden ze symbolů českého undergroundu Milan „Mejla“ Hlavsa, a to v pouhých 49 letech. Nemoc byla silnější než jeho vůle k životu – sice se dokázal zotavit po operaci rakoviny plic, ale vzdorovat dokázal jen necelý rok. Spoluzakladatel kultovních The Plastic People of the Universe prošel ve svém životě řadou skupin, hrál po hospodách i v Bílém domě, ale vždy zůstával nezávislý. „Nikdy bych nešel do televize prodat to, co se stalo mým osudem - svůj způsob života,“ tvrdil.

Mejla Hlavsa pocházel z pražského Břevnova, narodil se 6. března 1951. Svou první kapelu založil už ve čtrnácti letech. Jeho image - dlouhé vlasy - mu všude zavírala dveře. Odešel z domova, z učiliště i z práce na jatkách. Nejprve zkoušel hrát na kytaru, ale při zakládání první skupiny na něj zbyla baskytara, z kytaristů byl prý tehdy nejhorší. V 60. letech hrál v kapelách Blue Monsters a The Vagabunds. Na jaře 1968 s několika vrstevníky založil skupinu The Undertakers (Hrobníci), z níž zanedlouho vznikla legenda jménem The Plastic People of the Universe. 

Plastici a Bič boží

Ačkoliv to propaganda otevřeně nepřiznala, hudebníci, kteří se za normalizace odmítli ostříhat a sekat dobrotu, byli dokonce předlohou jednoho z dílů seriálu o Majoru Zemanovi. Díky němu pak Plastikům leckdo připisoval i autorství proslulé písně Bič boží.  „Paní z OSA mi volala, že si mám přijít pro honoráře za Bič boží,“ zavzpomínal kdysi „Mejla“.

„Plastici“ byli ovlivněni psychedelickým rockem a zpočátku hráli převzaté věci (Velvet Underground, The Fugs, Rolling Stones, The Doors aj.), později si začali psát i vlastní repertoár. Jako autor hudby se prosazoval právě Hlavsa. V roce 1973 Hlavsa také založil spolu s básníkem a prozaikem Pavlem Zajíčkem experimentální formaci DG 307. 

StB neměla Plastiky příliš v lásce

Mejla krátce před smrtí

„Vím o spoustě chyb, které jsem udělal,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů. „Život je ale nádherný v tom, že se nedá nic změnit na tom, co se stalo. Není to jako přetočit pásek na kazetě a něco nahrát znova.“

Začátkem 70. let se divoce vypadající Plastici dostávali do stále častější konfrontace s nastupujícím normalizačním režimem. Vše vyvrcholilo v roce 1976 v procesu s českým undergroundem, při němž několik hudebníků dostalo nepodmíněné tresty odnětí svobody. Hlavsa sice také skončil ve vazbě, nicméně odsouzen nebyl. V té době byl již ženatý, v roce 1975 se oženil s Janou Němcovou, dcerou filosofa Jiřího Němce (měli spolu syna Štěpána a dceru Magdalenu). Po procesu se zájem StB o Mejlu ještě zvýšil – policejní šikana a zákaz veřejného vystupování. Hlavsa skončil u zeměměřičů a živil se lepením igelitových pytlů. Právě do toho období spadají i užší kontakty s lidmi kolem Václava Havla. 

Koncem 80. let se Plastici prakticky rozpadli a Hlavsa hrál v kapelách Garáž a Echt! Založil také hudební skupinu Půlnoc (kde našli útočiště i někteří Plastici) a po jejím rozpadu i Fiction. Po listopadu 1989, kdy se z exilu vrátil Pavel Zajíček, se Hlavsa vrátil k obnoveným DG 307 a od roku 1997 i k Plastikům. Dokonce hrál i v Bílém domě, a to přímo na setkání prezidentů Václava Havla a Billa Clintona - zahrál si společně s Lou Reedem z Velvet Underground. V roce 1999 vydal své sólové album Šílenství, na kterém experimentoval s prvky elektronické hudby. 

Mejla nejenom hrál, ale i psal a zahrál si ve filmu – je autorem autobiografické knihy Bez ohňů je underground, ve které otevřeně a s nadhledem vylíčil divoká léta svého rockového mládí. Zahrál si také ve dvou celovečerních filmech - bizarního ruského mafiána ve Válce barev Filipa Renče a undergroundového veterána v Kanárkovi režiséra Viktora Tauše.