Žalované „catenaccio“ uvidí televizní diváci

Praha - Programový okruh ČT2 uvede ve čtvrtek 13. ledna v premiéře od 20:20 hodin film Radima Procházky Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace, který vznikl v koprodukci s Českou televizí. Dokument byl příznivě přijatý kritikou, ale hrozilo mu stažení z kin na základě žaloby, kterou podal bývalý první muž drnovického fotbalu Jan Gottwald. Návrh na stažení filmu soud zamítl, ale Janu Gottwaldovi je Procházkův snímek i nadále trnem v oku. Bizarní příběh malé jihomoravské vísky poblíž Vyškova, která se vyšvihla díky svému šéfovi i sponzorovi mezi českou fotbalovou elitu, odhaluje více, než je mu milé.

Klub pronikl i do evropských pohárů a svědkem famózního vzestupu malé obce, jejíž stadion kapacitou diváků čtyřikrát převyšoval počet místních obyvatel, se stali i fotbaloví borci z německého Mnichova. Nabízí se otázka, co bylo příčinou tohoto málokdy vídaného úspěchu dosud neznámé obce. Režisér Radim Procházka jde po stopách drnovického fenoménu a začíná rozplétat složité předivo vztahů, jejichž počátek tkví ještě v socialismu osmdesátých let, tedy v éře, kdy motorem tenkrát ještě nepovoleného byznysu byli ředitelé mototechen, veksláci, řezníci a zelináři. K nim patřil i Jan Gottwald.

Jejich zlaté období přišlo však až v éře devadesátých let, protože možnosti se nebývale rozšířily a najednou bylo možné podnikat prakticky s čímkoliv a bez skrupulí. Nastaly časy, kdy začalo docházet k propojení politiky s byznysem a český fotbal ovládli tajemní sponzoři, korupce a dopink. Procházkův film je zkrátka o době, kdy nedokázali rozeznat topné oleje od nafty ani ministerští úředníci.

„Co se stalo v roce osmdesát devět v Česku? Nepodařilo se vytvořit žádnou elitu, tedy elitu jako nositele univerzálních hodnot… Politika byla vlastně jen privatizací. Opravdová elita je ta, která dokáže reagovat na vlastní systémové chyby a udělá z těch chyb velké téma kolektivního vědomí a politické kultury,“ glosuje polistopadovou realitu ve filmu filozof Václav Bělohradský.

Současnost vrátila nezvyklé parametry do rovnováhy a chátrající obří stadion uprostřed vesnice připomíná v symbolické rovině pravěk nebo nějakou zapomenutou pyramidu někdejší civilizace. Klub válčí v nižších soutěžích a jména někdejších fotbalových ikon typu Karla Brücknera nebo Radka Druláka ožívají už jen ve vzpomínkách pamětníků. Filmem se tak prolíná zvláštní humor mísící se s nádechem podivné nostalgie těch, kteří byli svědky „slavné“ drnovické éry.

Radim Špaček ke stylizaci filmu:

„Humor nepoužívám samoúčelně, ale naopak se jím snažím zesílit vážné věci, o nichž film vypráví.“