Naši furianti bez folklorních obrázků

Praha – Gogolovská groteska s prvky italského neorealismu (podkreslená janáčkovskými čtyřhlasy) zní podrobný podtitul Našich furiantů v Divadle v Dlouhé, který napovídá, že inscenace Stroupežnického hry na této scéně je rozhodně něčím jiným než „poetickým obrázkem z české vesnice s lidovými kroji, písněmi a tanci“. Tvůrci se v čele s režisérem Janem Bornou snažili vrátit k původnímu vyznění dramatu a pokládat „ošemetné otázky po národním charakteru“.

„Moc mě potěšilo, že pan režisér Borna posílil ve hře onu českou zlobu, nenávist a čecháčkovství,“ přiznala Ilona Svobodová (Marie Dubská). I když informace o tom, že divadlo chystá Naše furianty, ji nejprve zaskočila. „Říkala jsem si, co v tom tak ještě může být objevného,“ vysvětlila. Podobně skepticky k nové hře na repertoáru Divadla v Dlouhé přistupoval podle svých slov i Miroslav Táborský (starosta Filip Dubský).

„Nakonec jsem ke svému potěšení zjistil, že ta hra je velmi aktuální, nadčasová a že každé herecké generaci skýtá možnost vyjádřit se k současnosti, k nám, Čechům. Myslím, že z tohoto pohledu by měla být dělána, a snad ji z tohoto pohledu v Dlouhé děláme,“ doufá herec. Premiéra Našich furiantů v Národním divadle v roce 1887 byla skandální. Kritika i publikum Stroupežnickému vyčítaly, že svým dramatem, inspirovaným jeho rodnou vesnicí, záměrně ničí idylickou představu českého venkova.

Ona grotesknost se ale podle režiséra Jana Borny z inscenování Stroupežnického hry vytratila. „Postupně se zpoetizovala, pak už jsme ji hráli skoro jako folklorní obrázky, a přitom ten text má v sobě veliký trn. Podtitul – gogolovská groteska – nám pomáhal právě v tom, abychom se zbavili národně-psychologického, folklorního koloritu, který je na hře nabalený,“ vysvětlil.

"Byli bychom rádi, kdyby…

… se nám podařilo odhalit trn, který ve hře je. Hrát o tom malém rybníčku, kde se lidé, místo toho, aby se poměřovali tím, co je přesahuje, poměřují mezi sebou. Čím víc toho druhého ponížím, tím jsem větší. Tahle vesnice, které hrozí požár, a přitom se hádají, kdo zaplatí punč, je obraz toho, co v současnosti žijeme. Myslím, že taková esenciální situace je v politice, ale to je jen krystalický odraz společnosti." /režisér Jan Borna/

Podle Miroslava Hanuše (radní Jakub Bušek) jsou Naši furianti jako groteska podobné Gogolovu Revizorovi. Hanuš se spolu s Janem Vondráčkem podílel také na režii inscenace, na jevišti navíc zazní jeho zhudebněné lidové texty. V hudebním doprovodu janáčkovských čtyřhlasých sborů, které napsal Milan Potoček, jsou zakomponovány také písně ze sbírek Erbena nebo Čelakovského. „Vzniká tu takový zvláštní kontrapunkt. V gogolovské grotesce, kde je nějaká zkratka, tempo, se najednou objevuje rozvláčná až smutná věc, která nese to, že život, člověk, i ten největší blbec, má také druhou stránku,“ upozorňuje Hanuš.

V repertoárech českých divadel se Naši furianti objeví pravidelně. Neodmyslitelně jsou spojeny s Národním divadlem, kde Stroupežnický působil jako dramaturg. Slavné je nastudování Miroslava Macháčka z roku 1979, v němž opustil do té doby dodržovanou folklorní inscenační tradici. Autorem posledního nastudování z roku 2004 je Jan Antonín Pitínský. Mimo scénu Národního divadla je dodnes známá verze Petra Lébla v Divadle Na zábradlí z roku 1994 nazvaná Naši Naši furianti. Bornova inscenace vychází z Macháčkovy úpravy. V premiéře ji Divadlo v Dlouhé hraje 15. ledna.

Naši furianti
Naši furianti
Více fotek
  • Naši furianti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2247/224650.jpg
  • Klára Sedláčková-Oltová ve hře Naši furianti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2247/224653.jpg