Stoletý Vávra věděl, kdy má režimům uhnout

Praha – Nestor československé kinematografie Otakar Vávra v pondělí oslaví 100. narozeniny. Režisér podepsaný pod více než padesátkou filmů a významný pedagog, který se nesmazatelně zapsal do historie českého filmu, je zároveň filmařem, jenž se beze sporu dokázal přizpůsobit každé politické situaci našich novodobých dějin, anebo jí dokonce vyjít vstříc. Celý život tak dodržoval své životní krédo o tom, že v pravý čas je třeba uhnout. Den před režisérovými narozeninami ČT1 odvysílá dokumenty Stovku má člověk jednou za život (21:15) a Moje Praha (20:00).

Jak poznamenal kritik Jan Lukeš, film jako takový existuje 115 let. A Otakar Vávra, nestor tuzemské kinematografie, pracuje v oboru téměř osmdesát let. S jistou mírou nadsázky lze tedy tvrdit, že český film, to je Otakar Vávra. Avšak vzhledem k pohnutým osudům našeho národa se spolu s obdivem nad podivuhodně dlouhou režisérovou kariérou nutně vkrádá otázka: Čím to je, že Vávra „přežil“ sedm režimů?

Filmař Vávra zažil své hvězdné období během protektorátu. Především v této době se ale musel řídit svým vlastním krédem, že je třeba v ten správný čas uhnout. Vždyť nešlo o nic menšího než o život. „Já jsem se naučil přesně vystihnout, po čem Němci jdou. Byla tam strašná cenzura. Oni studovali, jestli děj není protiněmecký, jestli dialog nebo slova nejsou protiněmecká,“ vysvětluje svou strategii režisér, který v dobách německé okupace mohl točit veselohry i milostné příběhy (mj. Přijdu hned, 1942, či Pohádka máje, 1940).

Video Rozhovor s Janem Lukešem
video

Rozhovor s Janem Lukešem

Po únoru 1948 přišla další těžká doba, která tentokrát vyžadovala nejen úhybné strategie, ale i svá přitakání. Otakar Vávra se tak stal součástí tehdejšího filmového establishmentu, když nastoupil do Filmového studia Barrandov. Nejprve jako umělecký šéf tvůrčí skupiny, později i jako člen jeho kolektivního vedení. Právě z této doby pochází Vávrova komunistickou ideologií prodchnutá husitská trilogie – Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). V sedmdesátých letech ji v podobném stylu následovala vojenská trilogie z doby druhé světové války – Dny zrady (1973), Sokolovo (1974), Osvobození Prahy (1976).

Vladimír Just

„Esejista Milan Hanuš kdysi nazval Otakara Vávru Salierim české kinematografie. A kdo byl tím Mozartem? No, byl to Alfréd Radok.“

I přes nespornou řemeslnou zručnost těchto a mnoha dalších děl, Vávra ryze uměleckých výšin podle kritiků nikdy nedosáhl. „Nikdy nenatočil jediný film, který by vstoupil do světové kinematografie. Jeho filmy jsou výborné, slabší, hrozné, vylhané, pravdivé, ale nikdy nejsou tolik osobité jako česká filmová vlna,“ prohlašuje například filmový a divadelní kritik Vladimír Just. Celkem za svou kariéru natočil téměř padesátku filmů a napsal téměř osm desítek scénářů.

O filmařských kvalitách Otakara Vávry se mohou vést nekonečné debaty, dosud však nikdo stoletému režisérovi neodpustil jeho zradu na Alfrédu Radokovi. Byl to totiž právě „barrandovský boss“, jenž zajistil zákaz uvedení Radokova filmu Daleké cesty (1948). Snímek se údajně svým zobrazením útrap židovské rodiny během války neslučoval s oficiální ideologií. Nepohodlný režisér pak musel odejit jak z Barrandova, tak v šedesátých letech z vlasti.

Vávra přinesl do českého filmu profesionalitu

„Nikdo nemůže popřít, že Otakar Vávra českému filmu vtisknul profesionalitu,“ brání umělcův odkaz Jan Lukeš. Vávra se podle něj podílel na rozvoji tuzemské kinematografie nejen v meziválečném čase, kdy byl český film „érou diletantů, ševců a řezníků“, ale také v dobách komunismu, když vyučoval na pražské FAMU.

Na katedře režie, kterou sám založil, vychoval řadu režisérů, z nichž se někteří, jako třeba Věra Chytilová, Jiří Menzel či Miloš Forman, v 60. letech stali představiteli nové vlny. „Já jsem v něm poznal vzor racionálního, střízlivého člověka, který vždycky chce přesně vědět, co si člověk myslí a jak to vyjádří,“ vzpomíná na svého pedagoga Menzel, držitel Oskara za Ostře sledované vlaky.