Přítel Olgy Hepnarové je nekropábitel

Praha – Případ Olgy Hepnarové, ženy, která v roce 1973 najela nákladním vozem do davu lidí, se po knižním zpracování Romana Cílka stal i námětem pro celovečerní film. Jeden z jeho tvůrců, student FAMU Tomáš Weinreb, se právě při přípravě snímku seznámil s Miroslavem Davidem, jehož Hepnarová označila za jediného skutečného přítele, a rozhodl se natočit jeho portrét. „Chtěl jsem natočit film o negativní existenci, která si nese tajemství, jež nikdy neprozradí. Zajímal mě fakt, že i přes podobný náhled na svět Olgy a Miroslava, on by podobný čin nikdy neuskutečnil,“ říká Weinreb ke krátkometrážnímu dokumentu nazvaném Všechno je sračka.

10. července 1975 vjela Olga Hepnarová úmyslně na tramvajovou zastávku na dnešní třídě Milady Horákové. Jako motiv svého činu, při němž zemřelo osm lidí, uvedla pomstu za celoživotní příkoří, které byla nucena od společnosti snášet. „Chtěla se pomstít za svůj zničený život. Chtěla se pomstít ne jednotlivci, ale lidem. Neboť jak sama říkala: 'Jsem člověk zničený lidmi',“ dodává Tomáš Weinreb k případu Olgy Hepnarové, která byla za svůj čin – jako poslední žena v Československu – popravena.

Weinrebův třiadvacetiminutový dokument ale není (jen) o této tragické kauze. Má být portrétem člověka, kterého Hepnarová nazvala jako jediného a skutečného přítele. Miroslav David s Olgou (bojovala se svou lesbickou orientací) žil půl roku před jejím činem. O jeho přítelkyni se toho od Davida filmaři prý příliš nedozvěděli, zaujala je ale on sám svou svéráznou a komplikovanou osobností.

"On sám na mě nejvíce působil…

0… jako někdo, jenž i přes všechnu zášť ke světu, má život rád. I přes všechny mrtvoly, které mu životem prošly. Nazval jsem ho nekropábitelem. To co mi na jeho řečech přitahovalo, byla snaha nikomu nenadržovat. Nepřiklánět se ani na jednu, ani na druhou stranu. Spatřuji v tom touhu po autentickém bytí, a ne příklon k extremismu." /Tomáš Weinreb/

Davidův projev popisuje mladý režisér jako úhrn originálních, nezvykle ostrých a přitom netriviálních společenských glos. Jako slovně agresivní – „všechno byla de facto pro něj sračka“ –, ale jinak, než je hospodsky běžné. Podle Weinreba si lidé možná Olgu Hepnarovou i Miroslava Davida představují jiné, než ve skutečnosti byli, zvláště ti, kteří je znají jen z knihy Romana Cílka (Zabíjela, protože neuměla žít – v roce 2010 vydalo nakladatelství XYZ).

„Olga nebyla žádnou charismatickou kráskou, ale zmužnělou holkou s vážnými sociálními problémy, která si v podstatě nejvíce porozuměla s romskými holkami. Žádná sexy hollywoodská vražedkyně,“ upozorňuje ale Weinreb. „Hodně lidí říká, to přeci nemůže být ten David, ten co psal Olze tak vnímavé dopisy do vězení, ten se musel strašně změnit. Já si to nemyslím, Miroslav se právě od dob, kdy byl v blízkosti Olgy, příliš nezměnil. Troufám si říci, že byl podobně vyhraněně kritický vůči okolí už v 70. letech a pro sprosté slovo nechodil daleko, žil na okraji společnosti, a i proto si s Olgou do jisté doby rozuměli. Pod drsným povrchem je ale Miroslav vnímavý a lidský člověk.“

Weinreb spolu s dalším mladým tvůrcem, Petrem Kazdou, nyní chystá celovečerní film o případu „existenciální vražedkyně“. Hraný snímek s názvem Já, Olga Hepnarová se teprve začne natáčet.

Třiadvacetiminutový dokument Všechno je sračka vstupuje do kin 3. března spolu s dalším krátkometrážním dokumentárním filmem. Autorkou snímku Od višní do višní, který mapuje rok po smrti jejího otce, je také studentka FAMU Jana Boršková.

0