Tělopatie - otázky na tělo

Praha – Mám fobii z lidských nohou. Úplně nesnáším nohy. Koncentrované zlo je na plovárnách. Tam je ten extrakt cizího těla a zrovna té jeho nejhorší části, svěřuje se protagonista krátkometrážního filmu Markéty Císařové. Snímek Bý/íT Tělo stál na počátku společného projektu studentů pražské FAMU a HAMU nazvaného Tělopatie. Výstava, která zachycuje, jak lidé přistupují k vlastnímu i cizímu tělu, jak ho opečovávají, devastují i jaké fóbie v nich vyvolává, je vidění v GAMU, tedy v Galerii akademie múzických umění, do 29. dubna.

Vztah k tělu má více rovin: vnější a vnitřní, objektivní a subjektivní, vztah ke svému tělu a vtah k tělu druhých. Výstava vytváří platformu pro setkání všech těchto úhlů pohledu. Má za cíl uvést návštěvníka do konfrontace s vlastním tělem a klást mu tzv. otázky na tělo, píší tvůrci k Tělopatii.

Tělo je domov. Tělo je hmota.

Tělo je materiál. Tělo je můj majetek. Je to součást mě nebo mi vůbec nepatří? Vím o něm? Každý člověk má tělo. Ať je velký nebo malý, tlustý nebo hubený, „ošklivý“ nebo „krásný“, každý vnímá svou hmotnou podstatu nějakým způsobem a zasazuje ji do svého života. Naše zkušenosti s tělem jsou ale různé a pro každého to znamená trochu něco jiného. /z textu k výstavě/

Myšlenka projektu se zrodila před čtyřmi lety, kdy jeho autorka, Markéta Císařová, spolupracovala na tzv. pohybových laboratořích mimo jiné s centrem Paraple. Na tělesné handicapy, především na ty, které nejsou na první pohled vidět, se zaměřuje i výstava. Další práce vedla až ke vzniku už zmíněného dokumentárního filmu Bý/íT Tělo, jenž je také součástí výstavy.

Tělopatie se zabývá tím, co všechno pro nás tělo znamená a jak nás může dennodenně pozitivně i negativně ovlivňovat. Vztah k tělu přibližuje nejen prostřednictvím filmů, fotografie, ale i zvuku. Například studenti HAMU měli složit skladbu na základě toho, jak na ně působí jim neznámý člověk na fotografii. Své tělo zachytili na autoportrétech i autoři výstavy.

Z hovorů o těle

0V: Jak se vnímám jako muž? Tak vzhledem k tomu, že mám přítele, tak se vždycky vnímám spíše někde mezi. To myslím psychicky. Jinak fyzicky se cítím jako muž se vším všudy. Důkazem toho je třeba začínající pleš, také jsem hrozně chlupatej. Ve srovnání s ostatními muži žádné fyzické rozdíly nevidím. Ale ve srovnání s holkama věřím na to, že každej je individualita. A dávat se do nějaké škatulky jako muž a žena, to mi přijde dost troufalé. Nebo nevím, nemám rád tohleto zobecňování. Myslím si, že je spousta ženskej, které jsou silnější než já, ať fyzicky, nebo psychicky. Někteří chlapi nejsou vůbec chlapi a třeba tak jen vypadaj. Tam se zase hrozně bije ten zevnějšek s tím vnitřkem. Kdo ví, třeba jsem více jako žena.

L: Někdy mám pocit, že mi tělo překáží třeba najít partnera. Tím myslím tělo - tvář. Já se totiž snažím vypadat dobře. Ráda se přichystám, když jdu do společnosti. Ráda se líbím. Jsem taková koketka. A to je také někdy moje minus. Protože kvůli tomu mám problém rozpoznat, kdo chce opravdu mě a kdo jen moje tělo. S tím se ale pere každá ženská. Je to daň za to, že člověk chce vypadat dobře.