Recenze: DekkaDancers na České taneční platformě

Rozmanitá dramaturgie festivalu Česká taneční platforma nabídla divákům reprezentativní vzorek těch nejnovějších produkcí z oblasti současného tance a pohybového divadla. K nejlepším představením letošní platformy podle mého názoru patřil nedělní večer volného sdružení DekkaDancers. Choreografy a tanečníky tohoto malého tělesa spojuje především fakt, že všichni jsou nebo byli nějakým způsobem spojeni s pražským Národním divadlem. Klasické taneční vzdělání a průprava, jíž prošli, je na jejich kompozicích samozřejmě znát, ale rozhodně jim v žádném směru neubližuje. Při hledání nových cest pro vyjádření svých myšlenek, ať už utvářením choreografií, či propojováním tance s jinými médii, vytváří DekkaDancers zajímavé divadelní tvary s velmi současným rukopisem.

První část večera patřila Haně Turečkové a její choreografii Hádej, kolik je hvězd. Autorka zamýšlela v díle vyjádřit motiv hledání sama sebe, vlastního já uvnitř lidské duše, což se jí myslím velmi dobře povedlo. Jako metaforu použila záplavu kousků igelitu, v nichž se tanečníci pohybovali, nořili se do nich a zpátky z nich vyplouvali. Skvělé svícení této záplavy lesknoucích se celofánů dodalo choreografii nádech jakéhosi tajemna a křehkou krásu po výtvarné stránce. Působivé filozofické zamyšlení z velké části stojí na výkonu interpretky japonského původu, Ayi Watanabe.

Prvních deset minut tančí Watanabe sama a dostává tím těžký úkol – musí v sobě udržet velkou energii a vnitřní napětí tak, aby po celou dobu tance poutala pozornost diváků a zároveň naplňovala velmi minimalistickou hudbu Arva Pärta. Rozhodně je na co se dívat, Watanabe má totiž kromě technických předpokladů i obrovské kouzlo osobnosti. Po jejím úvodním sóle následoval zhruba stejně dlouhý duet s tanečníkem Tomášem Červinkou. Jejich partneřina nevyjadřovala vztah mezi mužem a ženou, šlo spíš o navození pocitu, emoce, atmosféry. V průběhu choreografie spolu prováděli netradiční kroky, zvedačky, balancovali v prostoru, jako by pluli vesmírem, hroutili se do sebe, aby se hned vzápětí dostávali do opětovného napětí v jednotlivých pózách. Hádej, kolik je hvězd je velmi působivá choreografie, která dobře zapadala na komorní scénu divadla Ponec.

S malými rozměry jeviště to bylo o poznání problematičtější u druhé choreografie v pořadí, a to u díla Toma Rychetského a Viktora Konvalinky pod názvem Umíněnost ztracených. Dílo s nadsázkou popisovalo běžné mezilidské vztahy, každodenní život mužů a žen jako hrdinů naší doby.  Při tanci interpreti využívali několik velkých matrací, na nějaké větší scéně by spousta efektů jistě lépe vynikla. Celkově však choreografie pro devět tanečníků diváky v příjemném slova smyslu překvapila. Je vidět, že oba choreografové mají rádi humor a nebojí se do něj pouštět, ač je to disciplína velmi těžká. Není totiž ani trochu jednoduché vytvořit komické taneční číslo, které by na scéně vyznělo dobře. Tvůrčímu tandemu Rychetský-Konvalinka se to však daří, hravá choreografie vyvolala u diváků leckdy i hlasitý smích. A ačkoliv je Umíněnost ztracených odlehčená choreografie, jejímž účelem je především pobavit, je výborná i pohybově a co se šíře výrazových prostředků týče. Použité pohyby nepostrádají technickou a uměleckou kvalitu.

Posledním dílem večera byla choreografie Side Effects od Emira Faddy na hudbu Muse. Celá se odehrávala v abstraktní rovině. Na začátku tančili v krásném souznění Sylva Nečasová s Tomem Rychetským. Oba dva byli efektně zabaleni do obrovské vlající igelitové plachty, přičemž na sebe zcela strhávali pozornost publika. Posléze se k nim přidalo dalších sedm tanečníků, pohyby všech velmi dobře fungovaly pro oko diváka. Velkou část díla byla na zadní plátno promítána zdařilá videoprojekce, ve které vystupovali tanečníci DekkaDancers. Škoda, že samotná choreografie byla dost krátká a nedala jednotlivým interpretům příležitost více se předvést. Nicméně i tak to byla moc hezká tečka za povedeným večerem.

Na DekkaDancers se můžete těšit hned 9., 10. a 11. května 2011 ve 20 hodin na Nové scéně Národního divadla. Ve třech večerech zde bude uveden timINg, společný projekt Orchestru BERG, DekkaDancers a baletu ND.

Vydáno pod