Recenze: Zdrojový kód

Každý člověk by měl zemřít jen jednou. Ale kapitán Colter Stevens se bude znovu vracet umírat do alternativní reality, aby našel bombu a odhalil úchyla, který chce Chicago srovnat se zemí.

Je pondělí, v Chicagu je vlídných 13° Celsia a příjemný jarní den. A nikdo z těch, kteří tu chvátají za svým, netuší, že v pravidelném příměstském vlaku, který právě projíždí lhostejnou periférií k nic netušícímu centru, číhá ohnivá a nezvratná smrt. Třeskutý výbuch, který má být jen prologem ke katastrofě ještě mnohem obludnější.

Naposled zažil Stevens ze 17. výsadkové divize explozi ve vrtulníku, který pilotoval na bojové misi kdesi v Afghánistánu, a všechno nasvědčovalo tomu, že byla v jeho životě opravdu poslední. Teď sedí ve vlaku proti neznámé sympatické Christine (která ho evidentně důvěrně zná) a dřív než mu dojde, že tohle přece není normální, exploduje další nálož, která jeho paralelní svět znovu sežehne plamenem. Už tohle by stačilo na slušnou díru do hlavy. Ale když se místo definitivního konce a posmrtného přesýpání v urně proberete z mrákot v nevlídné kovové skořepině, kde vám brutálně oživuje paměť komisní vojanda Coolen Goodwinová, je to na jednoho (prozatím) dvakrát zemřelého bojového pilota příliš. 

Kdyby chodil Stevens víc do kina

(což v Afghánistánu zřejmě nepřipadalo v úvahu), možná by mu rychleji došlo, že se stal subjektem přísně tajného vládního experimentu, který koučuje geniální mozek a pár zasvěcených. Všem, kteří se v takové situaci někdy ocitli, dala pořádně zabrat, pakliže přežili, což se Stevense až tak netýká. Neboť žádný z nich na tom nebyl se Zubatou tak důvěrně jako on, který už vlastně mrtvý je, takže mu o nic nejde, což se posléze ukáže jako zásadně mylný předpoklad.

Tak pendluje mezi realitou a její paralelní dimenzí, do které je „vystřelován“ vždy na pouhých osm minut před explozí (na víc se Zdrojový kód zatím nezmůže), v nichž se pokouší zachytit stopu atentátníka a jeho „špinavé bomby“. Vzhledem k tomu, že stopáž filmu je jen o něco málo více než hodina a půl, můžete si spočítat, kolikrát asi může tenhle výlet do světa kvantové fyziky otočit. S každým návratem je blíž svému cíli, ale také dál v realitě, kam vlastně už nepatří. A i když se mu ji možná podaří zachránit, pro něj už žádné příště nebude!

Jen vymazání paměti a zresetování zdrojového kódu, aby bylo všechno připraveno pro příští krizovou misi. Jenomže vybuzený Stevens se nechce smířit s tím, že tenhle program dokáže ovlivnit pouze budoucnost a nemůže změnit minulost (zejména tu, ve které si začali s Christine rozumět). Ale chce se o to alespoň pokusit, a tak žádá ve finále téměř polidštěnou Goodwinovou o poslední zdrojový kód, i když ví, že na jeho konci se už nebude možné vrátit. Chce svých posledních osm minut do exploze. A dostane je!

Jestliže jste dočetli až sem

a neodradily vás Stevensonovy veletoče v času a prostoru, pak máte slušnou šanci, že si to se Zdrojovým kódem užijete. Po svém nepřehlédnutelném minimalistickém debutu Moon totiž talentovaný potomek Davida Bowieho Duncan Jones potvrdil, že mu netriviální sci-fi žánrovky (s kratší stopáží) sedí, dokáže převyprávět chytré scénáře, pracovat s dobrými herci a smysluplně utratit solidní, třicetimilionový rozpočet. Přestože filmová povídka k tomuto snímku je útlé čtení o ústřední pointě a opakované vracečky v čase na první pohled sebevražedný stereotyp, pro nějž je i devadesátiminutová stopáž dlouhá, nuda se kupodivu nedostavuje. A vy máte pocit, že se díváte na tempařský film, který má minimálně slušnou rychlost vlakové soupravy, řítící se do katastrofy. A nic na tom nemění vcelku očekávaný závěr s povinnou porcí sentimentu, který si většina příznivců mainstreamových opusů bude přát, takže nakonec (v únosné míře) dostane, co její jest.

Paralelní světy

Duncana Jonese mají svoji přirozenou (a tedy uvěřitelnou) logiku a řád a vy, jakkoli se mezi předělovými explozemi vlastně jen suše konverzuje, s napětím čekáte, o kolik Stevens v příštím přenosu postoupí dál. Jeho figuře hodně pomáhá sevřený, kompaktní výkon Jakea Gyllenhaala, který už přestal prodávat Viagru (protože má na víc) a upozorňuje tu hodně nahlas na další vrstvu svého herectví, v níž by mohl v budoucnu nalézt svoji klíčovou parketu. S přehledem zvládá všechny polohy ústřední figury, která tmelí děj, a jeho „one man show“ vyděšeného, zmateného a překročením své mise posedlého kapitána Stevense je postavou reálnou, bez ohledu na to, z jakého torza je stvořena. Zdrojový kód je jeho příběh, jeho film i jeho příslib do budoucna.

Když k tomu přičtete slušný záložní casting, silný soundtrack Chrise Bacona, originálně zvládnutý princip déjà vu a přesný narativní timing, máte tu na poměrně malé ploše víc, než byste od druhého filmu režiséra, který je ještě pořád pouze na počátku slibné kariéry, čekali. Je pondělí, v Chicagu je pořád vlídných 13 ° Celsia a příjemný jarní den. A někde mezi těmi, kteří tu chvátají za svým, je i muž, který právě přežil svoji smrt. I po skončení závěrečných titulků tu s námi ještě chvíli zůstane…

SOURCE CODE. USA 2011, 93 min., české titulky, od 12 let. Režie: Duncan Jones. Scénář: Ben Ripley. Kamera: Don Burgess.  Hudba: Chris Bacon. Hrají: Jaké Gyllenhaal (Colter Stevens), Michelle Monaghanová (Christina), Vera Farmingaová (Coolen Goodwinová), Jeffrey Wright (Dr. Rutledge), Michael Arden (Derek Frost), Russel Peters (Max Denoff). V kinech od 21. dubna.

Plakát k filmu Zdrojový kód
Plakát k filmu Zdrojový kód
Více fotek
  • Plakát k filmu Zdrojový kód zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2494/249351.jpg
  • Zdrojový kód zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2494/249353.jpg
  • Vera Farmiga a Jeffrey Wright ve filmu Zdrojový kód zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2494/249354.jpg
  • Jake Gyllenhaal (vlevo)ve filmu Zdrojový kód zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2494/249350.jpg