Recenze: Fair Game

Jestliže jedete ve zpravodajských hrách a chcete-li si v téhle branži uchovat osobní integritu a zdravý rozum, musíte vědět, proč lžete, a nezapomínat přitom na pravdu. Myslela si, že hodně vydrží, neboť byla jednou z mála, která prošla vstupními testy do CIA bez ztráty kytičky. Mýlila se!

Výraz Fair Game může být v angličtině použit i ve významu „snadná oběť“ nebo „člověk, který je předmětem kritiky“, případně ve smyslu „tohle se dalo čekat“. A všechny tyto významy se v příběhu Valerie Plameové protnou.

Zorganizovat tak zvaný koordinovaný únik informací s úmyslem likvidačně odkrýt identitu vlastního agenta je hustá sviňárna, k níž se i ve zpravodajských službách (které pro nějakou tu levárnu nejdou nikdy daleko) sahá jen ve zcela výjimečných či exemplárních případech. A také tehdy, když vás někdo ale vážně naštve, protože nechce disciplinovaně překrucovat fakta a háže vám vidle do slohových cvičení o míru, kvůli kterému musí naši hoši napochodovat do další války. Tak, jak to bylo při obstarávání důkazů o existenci iráckého jaderného programu, který by (pakliže by byl odhalen) mohl ohrožovat zbytek civilizovaného světa.

Malá rozhodnutí tvoří ta velká

… což by nemělo znamenat, že se ve vyšším zájmu budou dílčí fakta manipulovat tak, aby to vyšlo, jak si někdo naplánoval. Zadání, které dostala zkušená agentka CIA Valerie Plameová a její tým, bylo jasné jako skutečné důvody, které k téhle válce vedly: Nalézt důkazy, že irácký jaderný program pokračuje, což je třeba vzápětí rázně zatrhnout! Takže je vcelku jasné, že alespoň něco se najít musí a o zbytek se již postará účelová (dez)interpretace. Jenomže kde nic není, ani CIA nic nevyčenichá.

A to byla osudová chyba, která Plameovou téměř zničila. Kvůli hromádce hliníkových trubek a nepodloženým fámám o dodávkách „žlutého koláče“ z Nigérie se dá jen těžko velet k útoku. Nic víc se z průzkumu terénu nevydolovalo. Valerii to potvrdili iráčtí vědci za platonický příslib, že je Američané dostanou ze země, a jejímu manželovi, bývalému velvyslanci Joeovi Wilsonovi, zas jeho bývalí afričtí kámoši. Jenomže když v CIA pracujete v oddělení proti šíření jaderných zbraní, musíte je prostě najít tam, kam se vám prstem ukáže! Neboť ve vysoké politice platí zvláštní pravidla a mír je třeba preventivně bránit, i když není momentálně ohrožen. Válčit se prostě bude!

Po osmnácti letech disciplinované služby by to agentka Valerie možná přece jen skousla, ale paličatý vyznavač pravdy (o kterou ho nikdo nežádal) Joe Wilson se naštval a zveřejnil provokativní článek s výmluvným titulkem:

Co jsem v Nigérii nenašel

A ten zase nadzvedl mandle drsným manipulátorům z viceprezidentovy kanceláře, kteří se rozhodli „přesměrovat téma“ a prostřednictvím diskreditační kampaně tyhle dva brutálně zadupat do země. Jenomže když někoho zaženete do kouta, odkud není úniku, musíte počítat i s málo pravděpodobnou variantou, že si to rozdá třeba i s Bílým domem.

Režisér vstupní epizody bournovské série (kdyby u ní zůstal, měl by vystaráno) Dough Liman stojí od začátku nepokrytě na straně Valerie Plameové, podle jejíž literární předlohy byl snímek (který měl ve Spojených státech omezenou distribuci) natočen. Jeho neakční, autentický a spíše nevzrušeně a pomalu odvyprávěný politický thriller, který působí, že je delší, nežli ve skutečnosti je, vás nebude zvedat ze sedadel.

V první polovině (vrcholící nabonzováním skryté identity Valerie) je spíše deskriptivní a v druhém poločase sklouzne do roviny rodinného a soudního dramatu, kde má ústřední, dobře obsazený tandem Naomi Wattsová – Sean Penn alespoň místy co hrát. Ani talentována Wattsová a překvapivě ani samorost Penn, o němž je známo, že Busche nemusí, však nedávají do role víc, nežli je k přečtení ve scénáři, jakoby se všichni dohodli, že se tu vlastně sešli jen proto, aby zopakovali notoricky známá fakta. A to zas není tak mnoho, obzvlášť když máte pocit, že tu…

… bylo zaděláno na víc,

než bylo nakonec nabídnuto. Pseudoreportážní aranžmá vás většinu času drží na distanc od těch, kterým byste rádi drželi palce, proklamativní narace a prvoplánovitá schémata vás do děje nevtáhnou a do popředí se tak stále vtíravěji dere řečnická otázka, co nového k již mnohokrát omletému a deziluzí prostoupenému tenhle opus vlastně dodává?

Fair Game je cosi mezi utahanou Zelenou zónou Paula Greengrasse a čímkoli od profesionálního manipulátora Michaela Moorea. Sdělení, které chce předat dál, se tváří jako naléhavé a působí jako vyprázdněné. A tahle kombinace nemůže dobře fungovat!

FAIR GAME.USA 2010, 108 min., české titulky, od 12 let. Režie: Doug Liman. Scénář: Jez Butterworth, John-Henry Butterworth (podle stejnojmenné knihy Valerie Plameové). Kamera: Doug Liman. Hudba: John Powell. Hrají: Naomi Wattová (Valerie Plamenová), Sean Penn (Joe Wilson), Michael Kelly (Jack McAllister), Jessica Hechtová (Sue), Ty Burrell (Fred). V kinech od 5. května.

Fair Game
Fair Game
Více fotek
  • Fair Game zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253030.jpg
  • Fair Game zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253029.jpg
  • Fair Game zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253032.jpg
  • Fair Game zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253033.jpg