Vizinoviny: Zprávy z hudebního světa

Za několik dní to nastane. Vzpomínání, jak začátkem devadesátých let přijel poprvé do Prahy a ve sportovní hale v Kočkaparku odehrál první koncert u nás. Jak jsme si do té doby překládali jeho texty, sháněli po burzách jeho desky. Jak je vedle Beatles a Rolling Stones pilířem moderní doby a jak Dylan komusi věnoval svoje trsátko… Jak u nás ovlivnil toho či onoho. Bobu Dylanovi bude 24. května sedmdesát. Málo platné, Dylan není z těch, na kterých se všichni shodnou. Ti, kdo ho milují, většinou tak činí vášnivě, protože jim Dylanovy písničky mluví do života. Ostatním na něm nesedí jeho krákoravý hlas a snad jsou i trochu obezřetní vůči všemu tomu zbožňování.

Než propukne narozeninové dylanologické sympozium, nabízejí Vizinoviny několik spíš okrajových ukázek z Mistrovy kariéry. Žádný „pán s tamburínou“, natožpak „časy se měééénííí“, spíš, řekněme, několik osobních tipů. Vždyť víte, Vizinoviny nejsou žádná encyklopedie. Začínáme asi nejkrásnější písní, jakou kdy kdo zazpíval paní uklízečce. „Co dělá taková kráska jako ty v týhle díře?“

Tohle je Dylan z desky Infidels, tedy doby, kterou si Vizinoviny, na rozdíl od slavných let šedesátých, celkem pamatují. Píše se rok 1983 a Bob Dylan natáčí album Infidels (Nevěrní) s jamajskou reggae rytmikou a kytaristou Markem Knopflerem. Za sebou má trilogii křesťanského období – jedna z nejméně pochopitelných historek moderní popkultury. Rocková hvězda má být zhýralá, žít naplno, jako kdyby zítřek nebyl, a nakonec třeba „přilézt ke křížku“. Kdepak Dylan – na přelomu 70. a 80. let se stal zpívajícím evangelistou a natočil tři přímočará gospelová alba. „Vyber si, komu sloužíš – může to být ďábel, nebo Bůh“. V jistém smyslu nejšílenější zpráva, kterou kdy rocková hvězda poslala svým fanouškům. „Buďto dělej náboženství, nebo rokenrol, dohromady to nejde,“ vytknul tehdy Dylanovi jeden z „velkých kocourů“ hudebního vydavatelství, aniž přitom vytáhl doutník z úst.

Další netypický Dylan: Deska Nashville Skyline, společně s Johnnym Cashem. Rok 1969. Pamětníci vyprávějí, jak Dylan odstartoval kulturní revoluci, ale když nabrala na síle, uklidil se stranou, místo aby třímal její pochodeň, stal se mluvčím generace etc etc… Žádná škoda.

Všimněte si Dylana na začátku natáčení: Pravdu má jenom žvejkačka. Povšimněte si taky Dylanova hlasu: Kam se podělo krákorání?

Užité revoluční umění by nepřežilo tak dlouho jako písničky z Nashville Skyline. Třeba Lay Lady Lay předělal kdekdo, od elektroniků Ministry až po popové seladony Duran Duran. Poněkud úchylné video zde:

Poněkud uvolněnější, pikniková verze téže písně k vidění tady:

Ještě jedna ukázka a vrátíme se do přítomnosti. O „legendárnosti“ hudebníka svědčí množství či kvalita těch, kdo ho parodují. Pěkná pocta Bobu Dylanovi od samotného Franka Zappy je zde k vidění od jedné minuty a dvacáté vteřiny. Zpívání nosem.

Teď k současnosti. Dylan se na koncertech nenechává fotografovat ani točit do televize. Zde ovšem velmi pěkná stylizace a velmi pěkná písnička z vtipné a dojemné vánoční desky Vánoce v srdci (2009). „Žid Bob Dylan natočil vánoční album,“ napsal tehdy jeden český deník. Vizinoviny ten titulek poněkud jízlivě komentovaly tehdy, dnes už není proč.

Nekonečné turné, zamlklý Dylan v kovbojském klobouku, zpívající velké hity i novější skladby často změněné k nepoznání, snad aby si nepřipadal jako oživlý jukebox. Vizinoviny přiznávají, že Dylanovy koncerty nevyhledávají. Na rozdíl od Dylana rozhlasového Dje a autora prvního dílu svých Kronik (do češtiny výtečně přeloženého Jiřím Popelem). V rozhlasovém pořadu Theme Time Radio Hour Dylan pokaždé prezentoval písně k jednomu tématu (Otec, Baseball, Alkohol, Biograf…). Nemluva Dylan? Naopak, zábavný, hluboce erudovaný rádiový prezentér, nesentimentální pamětník s neuvěřitelným smyslem pro detail. Zde ukázka, kde Dylan uvádí písničku brazilské zpěvačky Elis Reginy (1945–1982).

Co platí pro Dylana jako rozhlasového Dje, platí tuplem o Dylanovi coby autorovi vlastních memoárů. První díl Kronik vyšel česky roku 2005. Klíč k Dylanovi. Má takovou paměť, nebo fabuluje?

„Přešel jsem z Hudsonovy ulice do Springovky, prošel kolem kontejneru plnýho cihel a zapadnul do kavárny. Servírka za pultem měla přiléhavou semišovou blůzu, která jí zvýrazňovala figuru. Měla ji pěknou. Pod šátkem měla havraní vlasy, pronikavě modré oči a namalované obočí. Přál jsem si, aby mi zastrčila do klopy růži. Když mi nalila horkou kávu, otočil jsem se k oknu. Pod nosem se mi klinkalo celý město. Měl jsem živou představu o tom, kde co je. Z budoucnosti jsem nemusel mít sebemenší obavy. A byla už strašně blízko. (str. 101)“

Nejlepší z méně známých Dylanových písní je vlastně rabínské požehnání: Buď navždy mlád.

Končíme ještě míň známou písničkou z téže desky (New Morning, 1970). Jedna kratičká, o třech andělech. „V tomhle betonovém světě plném duší, andělé hrají celý den na trubky… Ale slyší někdo, co hrají?“ Všechno nejlepší, pane Zimmermane!

Andrei Rublev / Trinity
Andrei Rublev / Trinity