Recenze: Tetro

Kostlivci, kteří jsou ukrytí ve skříních geniálních světových dirigentů, jsou obzvlášť výživní. „Oldschoolově“ střižené rodinné drama pro černobílou kameru, bytostného úchyla Vincenta Galla a (ne)únavného vypravěče Francisse Forda Coppolu.

Ostré světlo žárovky prořízne tmu jako past, která polapila ošálenou noční můru, jež se s ožehnutými křídly znovu a znovu sebevražedně vrhá do jejího spalujícího objetí. Noční autobus číslo 29 zastavuje kdesi na spoře osvětleném předměstí Buenos Aires, odkud se v matném světle pouličních lamp vydává osmnáctiletý Bennie na cestu za svým ztraceným bratrem. A potom, po mnoha letech, kdy se neviděli, uslyší jeho hlas z anonymní a nehostinné tmy pokoje, ve které skrývá svoji samotu, zklamání i (téměř) pohřbené tajemství.

Bývalý slibný spisovatelský talent, starší brácha Tetro je prostě uzavřený a nepřátelský, jako kdyby nechtěl vystoupit z přítmí divadelního zákulisí, kde pracuje jako osvětlovač, který ví, že

Jeho světlo ukazuje pravdu

Není třeba uvádět více příkladů (a že by se jich v tomto opusu našlo), které dokládají, že legendární klasik filmové režie Francis Ford Coppola je mistrem filmových stínů a temně dramatických příběhů. A zřejmě dobře věděl, proč zvolil pro Tetra základní černobílé aranžmá, nezvykle kombinované občasnými, barevnými flashbacky. Světlo jako fenomén, tedy nikoli pouze jako technický prostředek pro specifické zasvícení černobílého snímání (které už dneska hned tak někdo neumí) hraje v tomto artově koncipovaném snímku důležitou roli symbolu a leitmotivu, klíče k jeho pochopení a souznění s jeho protagonisty.

Coppola nabízí autorský film (kromě režie a produkce je i autorem scénáře), který bude zřejmě vyvolávat více či méně podložené dohady o tom, do jaké míry či zda vůbec projektoval do konfliktního příběhu fiktivní rodiny Tetrociniů, „který se nestal, ale je pravdivý“, story svého synovce Nicolase Cagea, jenž se (podobně jako Tetro, byť ze zcela jiných důvodů) vzdal svého jména,  jak mnoho ho ovlivnil fakt, že členem jeho rodiny byl i hudební skladatel Carmine Coppola či zda nebyl inspirován i uměleckou dráhou své dcery Sofie, která jde v jeho filmových stopách. Při dobré vůli a lehce účelové interpretaci faktů by se nepochybně našly zajímavé styčné body mezi filmovou rodinou Tetrociniů a podobně založenou, reálnou rodinou Coppolových. A tak se nabízí řečnická otázka, s jak osobními a zaujatými pocity vložil do úst jedné z důležitých vedlejších postav svého filmu, světově uznávaného dirigenta Tetrociniho, drsnou větu, směřující k jeho synovi:

„V naší rodině je místo jen pro jednoho génia“

Tetrocini je totiž v podobně neprůstřelné pozici jako Coppola. Za dirigentským pultem dosáhl absolutního vrcholu a jeho postavení je tak neotřesitelné, že je schopen udělat cokoli prostě jen proto – že může! A také tak činí z pozice člověka, který pětatřicet let diriguje newyorskou filharmonii a přitom podlehl tomu, že je okolním světem bezmezně uctíván a obdivován a jeho nejbližší jsou na něm závislí. Co jiného může z fatálního průsečíku těchto dvou rovin vzniknout než rodinné drama, odvíjející se od robustní postavy muže, jenž válcuje svět, který mu leží u nohou a bere si tak dlouho, samozřejmě a bez zábran, všechno, co má na dosah (včetně jisté „Coppélie“, na kterou neměl nárok), až násilně zpřetrhá rodinná pouta, která jsou stejně nedotknutelná v rodině světoznámého dirigenta jako u tradičních italských „famiglií“.

Cosi nepředstavitelného a neakceptovatelného se v minulosti muselo stát, aby to Tetra tak brutálně, daleko a zdá se, že neodvolatelně odmrštilo od jeho rodiny. Aby to přervalo jeho spisovatelskou dráhu a donutilo hledat vzdálený úkryt, nový život, přátele a možná i záblesk další naděje vedle dobrého anděla, psychoterapeutky Mirandy, která věří, že v něm dříme velký umělec, který toho ovšem zatím ještě moc nedokázal a jehož slavné dny teprve přijdou.

V tuto chvíli však stojí za dveřmi jen jeho mladší bratr Bennie, umanutě rozhodnutý vymáčknout z uzavřeného Tetra příběh jeho útěku neboť správně tuší, že se ho bude bytostně týkat. Zatím ale neví, jak příliš tahle historka poznamená jeho další život, co objeví v jednom dobře ukrytém kufru a že nakonec až

V Patagonii nalezne pravdu a ztratí panictví

Coppola napsal průměrný scénář s krkolomnou zápletkou (kterou nemá cenu předem ani odhadovat), jemuž vtiskl se svým kameramanem Mihaiem Malaimarem podobu sugestivního černobílého vizuálu. Výsledný tvar působí jako psychologické drama, šmrncnuté telenovelou a skrytou biografií, které by v případě jiného tvůrce zřejmě prošumělo distribucí bez vážnější odezvy. Ostatně ani Tetro nemá parametry široce akceptovatelného, relaxačního filmového fláku, ale spíše artového opusu pro kmenové příznivce Mistra a intelektuálně vyhladovělé klubové publikum. Potřebuje totiž takové auditorium, jež ocení expresionistickou práci se světlem a bez problémů přežije rozvláčnou naraci, která dlouho k ničemu nesměřuje, v očekávání brutálního „pointového bodu zlomu“, o němž je pak možné vést dlouhé diskuse (jejichž charakteristickým rysem je, že zpravidla nikam nevedou). Zdá se, že dnes si Coppola točí pro potěšení své

Malé filmy podle „velkých“ látek

a vůbec mu nevadí, že to nejsou megaprojekty s astronomickými rozpočty a casting netvoří aktuální hollywoodské top stars. Za patnáct milionů dolarů ostatně můžete natočit právě jen komorní psychologické drama s herci (slušného) druhého sledu a začátečníky, kteří jsou vděčni, že jim dáte šanci. Je sice příjemné, když se vrátí desetinásobek vloženého, což se v tomto případě zcela jistě nestane, stejně tak jako je jisté, že to Coppolu nepoloží.

V hereckém týmu na sebe upozorňuje zejména přesně obsazený představitel titulní (ne zcela normální) postavy Vincent Gallo, který se chová jako úchyl a vypadá jako úchyl, kterým také, vzhledem k historkám, které o něm v Hollywoodu kolují, ve skutečnosti je – což má tu výhodu, že jeho interpretace je vskutku snadno uvěřitelná. Své si i na poměrně malé ploše odehraje zkušená španělská hvězda Maribel Verdú a nepřehlédnutelný je i epizodní part Klause Maria Brandauera. Hluboko v jejich stínu se začátečnicky potácí Alden Ehrenreich, jehož Bennie sice všechno odstartuje, ale svojí vlezlostí a očividným parodováním „capriovského“ stylu (jenž ovšem sází pouze na vnějškovou podobnost) vám možná poleze více na nervy, nežli poctivý magor Tetro.

Poslední Coppolův snímek je formálně dokonalý, ale v zásadě nevzrušivý a nic nového neobjevující výlet do minulého filmového století, v němž nám jeho autor nabídl tolik úžasného a přetrvávajícího, že na něj má nepochybně právo.

TETRO: USA, Argentina, Španělsko, Itálie 2009, 127 min., české titulky, od 12 let, 1 kopie. Režie a scénář: Francis Ford Coppola. Kamera: Mihai Malaimare Jr. Hudba: Osvaldo Golijov. Hrají: Vincent Gallo (Angelo 'Tetro' Tetrocini), Marinek Verdúová (Miranda), Klaus Maria Brandauer (Carlo/Alfie), Alden Ehrenreich (Bennie).

Tetro
Tetro
Více fotek
  • Tetro zdroj: IMDb http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2545/254420.jpg
  • Tetro zdroj: IMDb http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2545/254424.jpg
  • Febiofest / Tetro zdroj: Febiofest http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2328/232796.jpg
  • Tetro zdroj: IMDb http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2545/254421.jpg
  • Tetro zdroj: IMDb http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2545/254430.jpg
  • Alden Ehrenreich autor: Jesse Grant, zdroj: IMDb http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2545/254432.jpg