Naloveno v šoubyznysu i undergroundu. Začínáme aktualitou z terénu. Cestou bicyklem na Kavčí hory přes Malou Stranu, slovy policejního hlášení (abychom tento zápisek trochu odosobnili a vyhnuli se ve Vizinovinách přílišné familiaritě) došlo k setkání se zdrojem z obrázkového časopisu, bulvárního týdeníku. Zdroj byl dotázán, co hýbe českým šoubyznysem. Po dlouhém zamyšlení přišla odpověď: „Dcera Karla Gotta slaví narozeniny a nás tam pozvali taky.“ Pomiňme dvě námitky: Že to tedy moc prudký pohyb není a taky, že české celebrity hořce lamentují nad bulvárem a pak si od něj nechají fotit dětičky. Zvlášť ta druhá je samozřejmě platná. Začněme však stejně u Karla G. Vizinoviny by o něm dnes psaly stejně, byť na téma ryze hudební.
Vizinoviny: Zprávy z hudebního světa
Věřili byste, že Gott k téhle písničce nemá klip? „Mám zlatou rakev… jsem starý zručný zombie“, to je přece skvělý námět na filmový materiál! Žel i poslední slušný text (autor Michal Horáček), který Gott dosud nazpíval. S výjimkou Hany Hegerové jako kdyby pro popové zpěváky v Česku neexistovalo elegantní, prožité stáří, nikdo nenapíše slušnou písničku pro interpreta, který pamatuje pivo za korunu a trolejbusy v Praze. Vždyť ten Gott musí neustále předvádět, jaký je jura, hrát si na mladého a nakonec si německé publikum stěžuje, že byly koncerty krátké. Co byste chtěli, milovníci včelky Máji? Gott je ročník 1939! Člověk je podle všeho mladý, pak vypadá dlouho jako Helena Vondráčková a pak umře. Téma posuňme tím, co je možná jedna z posledních světlých chvilek, pro změnu, Michaela Kocába. Tady se senzačním partnerem.
Proč dnes o stáří? V týdnu v Praze uvedla svůj první a vydařený (myslí si Vizinoviny) román tahle slovenská zpěvačka a herečka v čele téhle pozoruhodné kapely z Bratislavy:
Reportáž o románu Láska je sliepka můžete vidět zde. Ve zkratce: Čtení je tak trochu „bildungsroman“ jedné Bratislavanky. Od svých devatenácti žila s o mnoho starším básníkem, jejich rozchodem kniha začíná. Když o něm, téměř starci, později přemýšlí, píše toto: „A on jej za všetky tie roky, co přišli, dal tak mnoho! Všetko, čo potrebovala. … Veď při ňom takto vyrástla, cez jeho veštiacu guľu pozerala na svet, on jej do rúk okrem svojho vtáka strkal aj iné krásné věci, knihy a platne, od neho pochytila všetko, čo sama u seba dnes pokládá za cenné. … vedela to dobře. Že tak, jako mali v starom Grécku veľkí učitelia svojich milovaných chlapcov, ktorým dávali zo seba všetko, tak aj ona bola presne takým jeho chlapcom! Jeho milovaným žiakom. A to sa nezmení. A to sa nedá vziať. Ani zabudnúť.“
Milostné vyznání starci doprovodil fenomenální Newyorčan Jimmy Scott. Čeští posluchači ho nejspíš budou znát z (podle Vizinovin výtečné) desky Lou Reeda nazvané Magic and Loss, kde „malý Jimmy“, jak se mu přezdívá, zpívá s Reedem duet. Jimmy je ročník 1925!
Ještě je tady! Další „krásný stařec“ je ročník 1934. Tuhle písničku poprvé vydal na desce, když mu bylo padesát. Neměla valný úspěch, teprve postupně vzniklo kromě originálu několik neméně skvělých verzí, třeba od Jeffa Buckleyho, Johna Calea nebo kd lang. Dnes je to cohenovská klasika. A naposledy k veteránům: Tenhle je ročník 1945. Otřískaný originál. Zde ukázka z poslední desky.
Vraťme se ke zmíněné bratislavské zpěvačce a teď už i literátce. Jedním z dalších témat je pro ni vystoupení na červencovém pochodu gayů a leseb Dúhový PRIDE v Bratislavě. Vizinoviny necítí povolání vyjadřovat se k tomuto tématu. Snad jen, že jim explicitní předvádění vlastní sexuality ve veřejném prostoru není blízké a patrně ani mnoha gayům a lesbám. Nicméně existuje pořekadlo „zkus chodit v mých botách“. Vizinoviny namísto zkoušení nabízejí klipy vynikajících gay hudebníků čili mužů, kteří z břehu výjimečné citlivosti a identity, která musí zápasit o uznání na zemi i v nebi, posílají zajímavé vzkazy.
Arthur Russell (1951–1992), plachý, klasicky vzdělaný hudebník ze Středozápadu, který se usídlil v New Yorku a na violoncello doprovázel básníka Allena Ginsberga nebo taky vlastní disco nahrávky. „Jako kdyby se vytratil do své hudby,“ komentoval jeho smrt na AIDS list The Village Voice.
Tady spíš extrovertnější Marc Almond ve dvojici Soft Cell a dnes už proslulou skladbou z roku 1980.
A nakonec sofistikovaný Rufus Wainwright s cover verzí slavné písničky. Nikoliv záměrně svým názvem vhodné jako tečka za tématem i za tímto vydáním Vizinovin.