Praha – Cenu Andreje Stankoviče získali rovným dílem dva mladí dokumentaristé, Tereza Reichová a Martin Kohout. Skupina Samozvanců, která cenu začala po smrti Stankoviče udělovat místo něj, letos ocenila in memoriam také Ester Krumbachovou za mimořádný přínos české kinematografii. Porota vzešlá z uměleckého undergroundu kolem Andreje Stankoviče vyhledává filmy, jež možná nejsou dokonalé, ale určitě pozoruhodné a oficiální filmovou kritikou často opomenuté.
Cena Andreje Stankoviče se rozdělila vedví
Tereza Reichová zaujala snímkem Manuál na výrobu teroristy, jenž pojednává o problémech v Baskicku. Poukazuje na to, co se stane, pokud společenské problémy řeší stát potlačováním a nátlakem. „Tématem je represe, antiteroristický zákon a jeho zneužití a možnosti zneužití. Myslím, že v současné globální situaci se to dá nasadit na spoustu států a spoustu zřízení,“ upřesňuje Reichová.
Svou aktuálností pak porotu přesvědčil film Martina Kohouta JUDr. Michal Danišovič. Snímek vzbuzuje i zamyšlení se nad tím, jak jsme se chovali za dob Husáka a jak je to s námi dnes. V dokumentu mluví bývalý velitel zásahu na Národní třídě. „Měli bychom si být vědomi toho, na čem se podílíme a v jakém systému žijeme,“ podotýká Kohout.
Reportáž Ivy Němcové (zdroj: ČT24)
Filmy, které kritici nedocenili
Podle slov jednoho z členů poroty, Vladimíra Hendricha ze skupiny Samozvanců, je ve vítězných filmech obrovská dávka odvahy zobrazovat nepopulární společenská témata. Do nejužší nominace se dostalo Osmdesát dopisů Václava Kadrnky a dokument Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka. Porota se shodla, že oba filmy česká filmová kritika nedocenila.
Andrej Stankovič (22. června 1940 Prešov – 12. července 2001 Praha) byl básník, knihovník, editor a filmový kritik, jeden z představitelů pražského undergroundu. Od roku 1946 žil s rodiči v Čechách, na Univerzitě Karlově vystudoval knihovnictví a vědecké informace. Po nástupu normalizace se živil převážně manuálně, publikoval v samizdatu (například filmové kritiky, překlady). Byl signatářem Charty 77 a členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po roce 1989 byl zaměstnán jako knihovník na Pražském hradě, přispíval do Respektu a Kritické přílohy Revolver Revue, působil v redakci časopisu Střední Evropa a ve Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.