Recenze: Jmenuji se Oliver Tate

Jsem rád sám, protože tak mám čas přemýšlet. Máma se mi svěřila, že kdyby byl požár, zachránila by prvního mě, a ne tátu, ale měla by výčitky. Táta říkal, že by v takovém případě první zachránil mámu, aby byli dva, a měli tak větší šanci, že zachrání mě. Je těžké se v tom vyznat, zvlášť když je vám patnáct a musíte řešit další zásadní otázky jako: Je správné zabít nejdříve Jordanina psa, aby se pak lépe vyrovnala s předpokládanou smrtí své matky? nebo naprosto klíčové: Dá mi Jordana dřív, než bude plnoletá? Vím, že až mi bude osmatřicet, bude mi všechno tohle fuk. Ale já jsem tu teď!

A taky jsem hodně sebestředný, malinko sobecký, trochu vyšinutý a za jistých okolností všeho schopný introvert. Jmenuji se Oliver Tate a zrovna jsem dospěl k názoru, že jediná možnost, jak zvládnout život, je vidět se (alespoň čas od času) v jiné realitě. A tak si občas představuji, že jsem právě zemřel, holky brečí, stateční rodiče se stoickým klidem vypráví do kamery, jak mě měli všichni rádi, po celé zemi jsou tryzny – načež nastává chvíle slavného sebevzkříšení a dá se zase chvíli dál žít v reálu. Jestli vám to připadá zbytečně komplikované, věřte, že to není nic ve srovnání s problémy, které nastaly, když jsem si všimnul, že úchylná holka Jordana, která ujíždí na sirkách a přístavní průmyslové zóně, je zrovna volná a rozhodl se, že:

Půjdu po ní.

Přestože se život nepodobá americkým seriálům a já začínal mít starost, jak to bude dál s rodiči (na základě pravidelného monitorování přepínače tlumených světel v jejich ložnici je jasné, že spolu nespali už sedm měsíců), s Jordanou to poté, co jsme se líbali pod železničním mostem, až nám otekly pusy, začalo vypadat slibně. Voněla po mlíku, mentolkách a cigaretách Dunhill International a měla šupinaté ruce. Hodně mě to bralo, zvlášť když se její pyromanská posedlost začala projevovat tím, že mi opalovala chlupy na nohou. Chodit s ní bylo o mnoho zábavnější nežli pitvat žáby, dokazovat klukům, že nejsem gay a říkat neurotické matce Jill věty, které ji utvrzovaly v tom, že mám problémy a potřebuji pomoc.

Craig Roberts a Yasmin Paigeová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate
Craig Roberts a Yasmin Paigeová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate

Jenomže mezi prvotním odmítáním (se kterým je třeba automaticky počítat) a dokonanou souloží by podle znalců ze třídy měl uplynout maximálně týden. Pak je třeba věc utnout nebo razantně přitvrdit, neboť je ověřeno, že hnusný zacházení zvyšuje vaši atraktivitu a zkracuje tak cestu do postele. A tak jsem raději rychle sepsal tři důvody, proč by se se mnou měla vyspat, a to zabralo. „Nezpychni,“ řekla mi potom cynicky, abych nepoznal, že jí to sebralo stejně jako mě.

Jenomže s našima to pořád šlo z kopce. A já už viděl, jak neukojená máma odchází a táta, mořský biolog, který sice ví, že moře je v průměru šest kilometrů hluboké, ale nedochází mu, že někdy i nějakých dvacet centimetrů úplně stačí, jí pomáhá balit kufry. A k tomu nesmělo dojít! A tak jsem za něj mámě napsal dopis s údernou výzvou:

Chci zase objevit tvoji jeskyňku.

A tak mě nepřekvapilo, že šla na silvestra s Grahamem na pláž. Byla to taková místní tradice, a kdo si tam poslední den v roce nevrznul, mohl si ho rovnou ufiknout.

Jenomže máma dobře věděla, že táta je mořský biolog, a ne speleolog a nikdy by nic takového nenapsal, a dál se tahala s novým sousedem Grahamem, svojí první láskou a mystickým magorem, který vypadal jako skinhead, choval se jako nindža a tvářil jako dalajlama. Byl jsem se mrknout na jeho show, kde povykoval, že je prizma, světlo, průzračný a báječný, což na mámu evidentně zabíralo, neboť k těmhle spirituálním hovadinám vždycky inklinovala.

Nešmíroval jsem nadarmo, protože nakonec skončili v Grahamově dodávce, což mě rozhodilo tak, že jsem do sebe nasypal prášky a vydal se pomočit jeho bejvák, jenomže se mi udělalo fakt hodně blbě. Když jsem se probral, stáli táta i máma u mé postele a starostlivě se dívali. Přiznala se, že mu to udělala rukou, aby se uvolnil, a řekla, že to byla hloupost. Zdálo se, že táta to jako podmořský biolog i jako muž chápe – a za pár dnů jsem zaregistroval, že stmívání v jejich ložnici zase funguje. Táta zřejmě použil svůj oblíbený trik a strhal ze sebe nátělník a já mohl ve svém dohledu konečně polevit.

Jenomže kvůli těmhle starostem jsem přišel o Jordanu. Šlo o její mámu, ke které se všichni chovali, jako kdyby už byla mrtvá, protože měla nádor na mozku. A já jsem za ní nešel s Jordanou do nemocnice, hlavně proto, že se mi tam nechtělo, což se dalo věcně zdůvodnit tak, že operaci buď přežila, všechno je ok a já nebudu rušit jejich radost, nebo je mrtvá a já bych měl dopřát Jordaně čas na její smutek.

Noah Taylor a Sally Hawkinsová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate
Noah Taylor a Sally Hawkinsová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate

Nějak jsem to neodhadnul, a tak jsem tu teď sám, pouštím si tátovy melancholické nahrávky, které mi prozíravě dal pro případ, že by mi to někdy s holkou nevyšlo, a je mi smutno při pomyšlení, že už mi nikdo nebude opalovat chlupy na nohou. Naštěstí jsem dokázal vymyslet tři důvody, proč se nezabít.

A tak tu pořád ještě jsem.

Zdá se, že jediný, kdo mi rozumí, je debutující režisér Richard Ayoade, který vypadá jako anglický komik (jímž také je) nebo šílený ajťák (jehož v jistém televizním seriálu pouze hraje) – ale možná tak vypadá hlavně proto, že jeho táta byl z Nigérie a máma z Norska. Navíc ví, co je to voiceover, a umí ho používat, takže s vámi můžu svobodně hodit řeč. K ruce měl „kronikáře“ mého života Joea Dunthornea, který mě obstojně znal a sepsal o tom všem nejdříve knížku. Říkal jsem si, koho budou zajímat tyhle pocity zakomplexovanýho kluka z velšského pobřeží, a představte si, už je přeložena do deseti jazyků.

Musím přiznat, že jsem nakonec rád, že do toho Richard šel (i když mám pocit, že si ze mě občas utahuje), ale jsem vděčný, že si mě nekoupil Hollywood a nevznikly z toho další nadržené Prcičky, protože laškování s koláčem mě bere ještě míň než britské sitcomy. Ostatně v osmdesátých letech, kdy jsem tohle všechno zažíval, používali teenageři (alespoň u nás ve Walesu) spíše klasické techniky a musím říci, že je stále pokládám za výživnější nežli souložení se šuskou. To si raději přečtu něco z Nietzcheho nebo zajdu do bijáku na Utrpení Panny orleánské, Jak jsem balil učitelku, 500 dní se Summer nebo Harold a Maude.

Craig Roberts a Yasmin Paigeová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate
Craig Roberts a Yasmin Paigeová ve filmu Jmenuji se Oliver Tate

Někteří říkají, že Richard Ayoade natočil „hipster movie“, ale mně se to nezdá, protože jsem nikdy nebyl součástí žádné party, nepatřil mezi zasvěcené a rozhodně neměl zvláštní cool outfit. Ale zahrál jsem si v tomhle jeho mixu nedávného retra a britského humoru rád, protože se tu člověk cítí dobře, i když dostane kopačky. Je mi jasné, že jsem nepřišel s žádným objevným tématem (jak kluk potkal holku, už tady bylo mnohokrát), a jestliže o mně navzdory tomu lidé projevují zájem, není to ani tak tím, o čem je řeč, ale jak je to odvyprávěno.

Hodně mi s tím pomohla má pyromanská láska Yasmin Paigeová (o které v budoucnu ještě určitě uslyšíte), cynická citlivka, která definitivně rozhodla, že…

… opravdu nejsem gay…

(byť jsem nikdy neměl pocit, že bych jím být chtěl). A také moji rodiče, absolventka Královské akademie dramatických umění Sally Hawkinsová a australský import Noah Taylor (kterým přeji, aby jim stmívání v ložnici ještě dlouho vydrželo). Když nebyla po ruce tátova záchranná kazeta, nahradily ji emocionálně hustý songy Alexe Turnera z Arctic Monkeys a The Last Shadow Puppets, které se ke mně vracejí pokaždé, když sedím na pobřeží sám se svými představami, stmívá se a já čekám, až se nebe nakopne mojí náladou. Nebýt kamery Erika Wilsona, která dokáže vydolovat všechny barevnosti i z přírodního světla, mnohé, o čem tu hovořím, byste možná nepochopili.

Richard Ayoade
Richard Ayoade

Upřímně řečeno ani já úplně všechno nechápu. Možná jsem trochu divný, ale divný je i život. Vím jenom, že jsem zkoušel kouřit dýmku, nosit klobouky a číst francouzské básníky, ale nic z toho mi dlouho nezůstalo. S Jordanou, pakliže se ke mně vrátí, by to snad mohlo nějaký čas vydržet.

Váš Oliver Tate alias Craig Roberts 

SUBMARINE. Velká Británie / USA 2010, 97 min., české titulky, od 12 let. Režie: Richard Ayoade. Scénář: Richard Ayoade, Joe Dunthorne (na motivy stejnojmenné knihy). Kamera: Erik Wilson. Hudba: Andrew Hewit. Hrají: Craig Roberts (Oliver Tate), Yasmin Paigeová (Jordana), Noah Taylor (Lloyd), Sally Hawkinsová (Jill), Paddy Considine (Graham). V kinech od 14. července 2011.