Robert Sedláček se brání zaškatulkování

Uherské Hradiště – Letní filmová škola uspořádala malou poctu mladému talentovanému režisérovi Robertu Sedláčkovi. Na LFŠ budou uvedeny všechny jeho celovečerní filmy, sekce Visegrád talent je navíc doplněna o řadu jeho dokumentů, které jsou obecně méně známé, ale výmluvně dokumentují režisérovo autorské směřování. Sedláčkův nejnovější film Rodina je základ státu bude mít na Letní filmové škole dokonce předpremiéru. Režisér v této souvislosti poskytl rozhovor ČT24.

„Trochu sebeironicky říkám, že to vypadá, jako bych už měl přestat točit. Oni mi tady dělají retrospektivu a mně ještě není čtyřicet, to je paradoxní. Jsem trochu nervózní, neboť ve čtvrtek zde poprvé představím svůj poslední film, který do kin půjde až na podzim. V mé filmové tvorbě je to jistý návrat k estetice filmu Pravidla lži. Pro film to bude křest ohněm a také se o něm začne mluvit, protože filmová škola je plná filmových teoretiků, takže jsem napjatý,“ prozradil režisér. 

Ke svému poslednímu dílu Sedláček uvedl: „I když mi lidé říkají, že moje názvy jsou stále ironičtější, Rodina je základ státu je o rodinných hodnotách, které já ctím. Mám pocit, že rodina je jediný model v současné společnosti, kde se dá přežít, ale strašně těžko se v tom žije. U filmů mne nejvíce zajímá, co mi říkají k dnešku, a mohou být z minulosti, budoucnosti či nějakého bezčasí. Rád bych točil filmy, které zůstanou aktuální i za deset let, ale bráním se nálepce, že točím aktuální témata,“ řekl kromě jiného v rozhovoru Robert Sedláček. 

Rodák ze Zlína se dostal k filmu poněkud klikatou cestou – po zcela nenadšeném studiu strojní průmyslovky ho nevzali na vysokou školu a on skončil na stavbě. Po roce odpověděl na inzerát a nastoupil do regionální televize a po jejím krachu do regionálního rozhlasu. V roce 1995 se stal krajským zpravodajem České televize, odkud už po roce odešel na FAMU studovat u Karla Vachka dokument. Dokumentům se pak také věnoval až do roku 2006, kdy debutoval v hraném filmu psychologickým dramatem s prvky thrilleru Pravidla lži.

Sedláčkovy dokumenty až na výjimky kriticky ohledávají terén české politické a společenské reality a podobně zaměřené jsou i jeho hrané snímky – i když se Pravidla lži odehrávají v komorním prostředí rehabilitační komunity pro drogově závislé, otisk společnosti, jejímiž jsou dětmi, je tu jasně přítomný. Už zcela zjevný je střet malé a velké politiky v dalším Sedláčkově filmu, komedii Muži v říji, a realita pro změnu kulturně-politická se promítla do vzniku a tématu hořce zábavného fiktivního pseudodokumentu Největší z Čechů.