Recenze: Muži v naději

Není čas marnit čas aneb žhavé poklopce a jejich smrtonosné zbraně v akci. S autopilotem a Jiřím Vejdělkem za hranice všedního sexu. Manželství a jaterní skvrny nejsou překážka, protože ženský mají rády snědý chlapy, se kterými není nuda. Nevěra je lék na šťastné soužití, který ovšem funguje, jen když se máš ke komu vracet. Ale také je to adrenalinová chůze minovým polem, kde stačí jediný chybný krok (spoďáry zapomenuté v kapse saka) a letíš. A vůbec největší omyl je myslet si, že to máš někdy pod kontrolou. Hořkoúsměvná komedie špatných mravů, kterým nic lidského není cizí, natočená podle mírně inovovaného lidového sloganu: Kdo ne(ob)skáče, není Čech!

Vejdělkovy Ženy v pokušení byly chválou nezávazného mainstreamu a nikdy zcela nenaplněnou touhou zvlhlé „frndy“, což byla neodolatelná kombinace, jež přilákala v loňském roce do kin více než milion diváků. A bylo vcelku pravděpodobné, že když se jim na stejnou udici naváže čerstvá návnada, mohli by přijít znovu. Tohle nemohl rozjetý režisér Jiří Vejdělek a zkušený producent diváckých pecek Tomáš Hoffman nechat ležet ladem. A tak jsou tu do roka a do dne znovu s další variací na nekonečné a neukončitelné téma, jež znovu propírá osvobozené libido, liberální sex a latentní nevěru, která buduje i devastuje vztahy, podle toho, zda ji pojímáte jen jako brutální upouštění bočního ventilu, nebo jako subtilní terapii s uměleckými ambicemi, tak jak to umí Muži v naději, reprezentovaní třiašedesátiletým taxikářem na vrcholu seniorských mužných sil Rudolfem. 

  • Jiří Macháček
    Jiří Macháček zdroj: Falcon
  • Vica Kerekes a Bolek Polívka
    Vica Kerekes a Bolek Polívka zdroj: Falcon

Navzdory tomu, že v obecném povědomí je nevěra ženy nezřídka pojímána jako akt, k němuž byla (chuděra) dohnána, zatímco mužská nevěra je simplifikovaně chápána jako geneticky zakódovaný akt bytostného chlapáckého prasáctví, přisuzuje citlivý Vejdělek (který si uvědomuje, do které části pohlavím rozděleného světa patří) ženám pokušení a mužům naději, že jim toto bude poskytnuto a nepraskne to na ně. A jeho poslední opus z jejich (i našeho) života zachycuje ony subtilní a vzrušující chvíle, kdy kompas mezi mužskýma nohama přestane podléhat zákonům gravitace a neomylně se vzepne směrem, kde čeká vlahá slast - provázená vzápětí zpravidla zaslouženým průšvihem.

„Jsem šťastný, že mě máš“

Podle obecných měřítek je bývalý stavitel horských drah a nyní taxikář Rudolf chlípné třiašedesátileté čuně, zkřížené s neutavitelným plemeníkem, což je animální mutant, který se nápadně podobá na své parketě blaženě tokajícímu Bolku Polívkovi, jenž je na permanentní šoulačce za čerstvou kořistí (rozuměj ještě nedobytým ženským klínem). A že se jich kolem vilně nevlní málo, dokazuje hned úvodní sekvence záběrů, ilustrativně vymezující vyzývavé terče sexuálních predátorů, mezi které ovšem rozhodně nepatří Rudolfův zeť, počestný ňouma Ondřej, jenž jakoby z oka vypadl Jiřímu Macháčkovi.

Zatímco poživačný gurmán Rudolf faunovsky a elegantně konzumuje mimomanželský sex a to, co natrénoval bokem, velkoryse dopřává i své manželce Martě, čímž utužuje své spokojené pětatřicetileté manželství, věrný trouba Ondřej se řadí mezi „kolaboranty“, kteří oslabují integritu chlapského světa, neboť klepou koberce nikoli jako kompenzaci své poslední bokovky, ale proto, že to chápou jako svoji povinnost. A v jeho monotónním sexuálním životě s Rudolfovou dcerou Alicí nejde o to, jak se prodychtit pod další sukni, ukořistit nová tanga a pořídit fotodokumentaci dalšího vypleněného ohanbí (na což Rudolf málem dojel), neboť tím, co zakřiknutého Ondřeje pudí k upracované manželské kopulaci není žár vášně, ale optimální teplota vagíny vhodná pro zplození potomka.

Takhle to ovšem vnímavý proutník Rudolf v zájmu své znuděné dcery (která při nezáživném manželském souložení stihne probrat řadu praktických rodinných problémů) a také v zájmu uťápnutého Ondřeje, chlapské testosteronové pospolitosti a své celoživotní filozofie nemůže nechat. A tak předhodí u biliáru vydřenému Ondrovi svůj nový objev, mladou tanečnici Šarlotu, jejíž na tanečnici neobvykle vyvinuté plíce mohou směle soutěžit s kultovními felliniovskými „kozami naší trafikantky“ z Amarcordu. A když si přírodní úkaz Šarlota nenuceně stáhne spoďáry a použije je místo čelenky, aby jí při šťouchání nepadaly vlasy do očí (roztomilá scéna, kterou Vejdělek údajně vytěžil z reálného života), zpozorní i dosud ignorantské Ondřejovo tágo, což je neomylná předzvěst toho, že se vzápětí začnou dít věci, které zásadně změní životy všech zúčastněných.

Muži v naději / Bolek Polívka, Vica Kerekes, Jiří Macháček
Muži v naději / Bolek Polívka, Vica Kerekes, Jiří Macháček

Že je to všechno prvoplánovité, primitivně schematické, myšlenkově chudé a metaforicky vyčpělé? Jasně, že ano! Ale nejsou snad kopulační pohyby ve své holé podstatě také právě takové?

 "Není důležité, za kterou ženskou chlap běhá…

… ale ke které se vrací„. S kterou chce, spolu se svými hříchy, v chápavém odpuštění zestárnout. A všechno, co je činí šťastnými, je dobré, včetně “kontrolované" nevěry, provětrávající zatuchlé vztahy a čeřící už příliš stojaté vody. Změna je život a občas je nutné nahradit tulipán růží a přitom neztratit onu romantickou exupéryovskou naději, že každý máme někde tu svoji. Vyladit tohle všechno do harmonického životního akordu je hodinářská makačka – natočit o tom film přináší riziko, že bude autor vykostěn monogamními fundamentalisty, zatracen ortodoxními moralisty a vyvržen prudérními dogmatiky (kteří by to rádi zkusili, ale nemají s kým, kde, neřkuli čím) na periférii jediného, správného a slušňáckého civilizačního paradigmatu lidských vztahů.

Režisér, scenárista a producent Jiří Vejdělek to risknul a to je dobře! Neboť správně tuší, že tento antagonistický diskurs může být vyvážen diváky, kteří se budou na Mužích v naději spontánně bavit, aniž by nutně museli jejich životní názory, pohnuté osudy a životní pointy přijímat za své. Dopustíte-li se tohoto omylu, můžete si zbytečně zkomplikovat divácký i osobní život.

  • Simona Stašová
    Simona Stašová zdroj: Falcon
  • Petra Hřebíčková a Vica Kerekes
    Petra Hřebíčková a Vica Kerekes zdroj: Falcon

Vejdělkův poslední opus totiž chce především (i když nikoli pouze) bavit a jako takový není rozhodně návodem, jak žít, ale jak bez zábran relaxovat. Podobně jako v Ženách v pokušení je tu silná figura zkušeného tuláka po všech vstřícně rozestlaných postelích, která trpí edukativní potřebou předat nasbírané zkušenosti potřebným (byť je držena přece jen více na uzdě nežli všechny válcující Eliška Balzerová). A obdobně jako v Ženách komponuje Vejdělek do komediální struktury kontrastní motiv smrti.

To, čím se Muži liší, je výrazněji propracovaný dějový koncept, který jde i v rámci rozvolněného komediálního formátu odněkud někam, má svoji logiku, postavy, jež jsou podle zásad klasického dramatu na základě prožitého ve finále jiné, než když do příběhu vstupují, pointu, kterou neuhádnete po prvních pěti záběrech, i narativní dynamiku, která eliminuje riziko, že byste se při poklidném usínání před filmovým plátnem zakuckali buráky.  

Není to ubzděné, primitivně lascivní ani laxativní

což je v rámci současného (a to nikoli pouze tuzemského) vývoje žánru co říci. Vejdělek staví svůj projekt na čtyřech pilířích, které do sebe překvapivě hladce zapadají a vzájemně se podporují. Východiskem je neodbytý scénář, který drží sevřenost příběhu, protkaného životnými dialogy a přesně časovanými hláškami. Na něj navazuje vymazlená režie, přinášející nepřehlédnutelné sekvence typu: antiejakulativní odběrná komůrka s vražedným dětským plakátem a akce neschopným Macháčkem, dovádění v houpacím křesle, je mi třiašedesát a čekám dítě s takovým stvořením, naostro u kulečníku či s popelem nebožky na horské dráze. 

Muži v naději / Jiří Macháček
Muži v naději / Jiří Macháček

Třetí položkou jsou brilantní herecké výkony, jimž dominuje neselhávající ústřední tandem Polívka–Macháček, kteří si to evidentně užívají, účinně z druhého sledu podporovaní trojicí typově odlišných ženských partů, z nichž Simona Stašová potvrzuje svoji zkušenost, Petra Hřebíčková pozici talentované naděje a slovensko-maďarský import Vica Kerekes nabízí křivky té nejodvážnější horské dráhy, na které by se každý chlap, co se nebojí střemhlavých pádů, chtěl svézt.

Především zásluhou tohoto kompaktního hereckého týmu je tu podán důkaz, že příběh nemusí mít žádné kladné hrdiny bez poskvrny (a taky že je v tomto případě nemá - snad kromě malého Pavlíka, na němž už ovšem Rudolf začíná pracovat), abychom si přesto k jeho postavám našli vztah jako k někomu, kdo je nám blízký a s kým je nám dobře. Čtvrtou nepřehlédnutelnou komponentou je spektakulárně vděčná stará Praha, nasnímaná kamerou Martina Šáchy (byť poněkud ve stylu Tourfilmu) jako místo, kam tenhle příběh patří, kde se jeho protagonisté cítí dobře, a my bychom rádi žili v pavlačovém malostranském bytě s nimi.

Muži v naději patří rozhodně k tomu lepšímu, co současná česká filmová tvorba nabízí. Se všemi negativními konotacemi, jež z následujícího mohou vyplynout, přiznávám, že mi s nimi bylo nečekaně dobře. Možná proto, že je to osvěžující letní exkurze do našich obyčejně neobyčejných životů, v nichž se občas přihodí něco, co se nemá, ale bez čehož (jak věcně konstatuje Rudolf) bychom si neužili žádnou srandu. A možná i proto, že nám připomínají naše staré hříchy a inspirují (nikoli však nutně vybízejí) k těm novým. Na jednu českou hořkou komedii to fakt není málo.

MUŽI V NADĚJI. ČR 2011, 115 min., od 12 let. Režie a scénař: Jiří Vejdělek. Kamera: Martin Šácha. Hudba: Jan P. Muchow. Hrají: Jiří Macháček (Ondřej), Boleslav Polívka (Rudolf), Vica Kerekes (Šarlota), Simona Stašová (Marta), Lukáš Langmajer (Louis), Hynek Čermák (masér), Filip Antonio (Pavlík). V kinech od 25. srpna.