Recenze: Kůže, kterou nosím

Přiznávám, že první, co mě napadlo po zhlédnutí nového filmu Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím, bylo: „Svět se zbláznil a Almodóvar vede“. Ačkoli jsem se v distribučním listu dočetla, že: „… Jeho devatenáctý film je opět sofistikovanou poctou filmu, tentokrát Hitchcockovi, Buñuelovi či hororu Georgese Franjua Oči bez tváře.,“ a tudíž jsem věděla, že půjde o stylizovanou, víceméně temnou záležitost, výsledek byl pro mne totálním zklamáním.

Vinu přikládám naprosto ujeté a překombinované konstrukci příběhu. Hitchcock své hororové filmy stavěl na uvěřitelných situacích i psychologii postav, s čímž se divák mohl identifikovat. Almodóvar se nad veškerou uvěřitelnost povznesl a za pomoci svého bratra splácal příběh, kde se jedné rodině stane snad všechno, co se stát může. Na této konstrukci pak řeší svá témata vášně, tělesnosti a pohlavní identity.

Vše začíná docela slibně a také zajímavě, neboť Almodóvar je naštěstí lepší režisér než scenárista. V prvních sekvencích se divák setká s překrásnou, až dokonalou dívkou, navlečenou do přiléhavého trikotu, včetně rukavic, a vidí, že komunikuje ze svého pokoje pomocí techniky. Než se divák zamyslí nad tím, zda je nemocná (světloplachost, alergie či nějaká psychická porucha nebo klon?), ocitne se na lékařské přednášce, kterou vede doktor Robert Ledgardov (Antonio Banderas). Představuje zde výsledky svého výzkumu. Podařilo se mu vytvořit umělou kůži, která je odolná snad vůči všemu, především pak ohni. Divákovi dojde, že dívka v pokoji (Elena Anaya) je pravděpodobně jeho pacientka a také pokusný králík.

Vera/Vincent (Elena Anaya) ve filmu Kůže, kterou nosím
Vera/Vincent (Elena Anaya) ve filmu Kůže, kterou nosím

V další sekvenci se divák seznámí s mladíkem jménem Vincent, který pracuje u své matky v butiku a koketuje se svou kolegyní, která ovšem jeho pozvání na rande odmítá se slovy, že právě odchází na rande se svojí přítelkyní.

Máme tu tedy zapáleného vědce, nadrženého mladíka, lesbičku, milující matku, záhadnou dívku v pokoji a také hospodyni, která se o ni stará (a ještě nezmiňovaného lotra v tygřím kostýmu). 

Příběh, který všechny tyto postavy spojuje, odkrývá Almodóvar pomalu a na přeskáčku. Vše, co se před námi odehrává, vzalo svůj počátek před dvanácti lety, kdy doktorova manželka skoro uhořela při automobilové nehodě. Jeho nezměrným úsilím a zarputilostí se ji však podařilo zachránit, ovšem totálně zdevastovanou. Jednoho dne doslova živořící bytost uslyšela zpívat pod oknem na zahradě svoji malou dceru, která si tam hrála s panenkami. S námahou se poprvé zvedla z postele a plahočila se k oknu, aby se podívala ven. Ve skle ovšem uviděla svůj odraz a zděšená tím, co uviděla, vyskočila ven, rovnou k nohám své holčičky. Ta pak byla až do svých 18 let v péči psychiatrů. 

Když se jí konečně začalo dařit lépe, vzal ji otec na společenskou událost, kde se setkala s totálně sjetým Vincentem, který sem dorazil bez kolegyně lesby, ale s partou stejně nadržených a zdrogovaných. Líbil se jí a šla s ním do zahrady. Líbali se, a když už to vypadalo, že dojde k souloži, dívka začala křičet. Vincent, zaskočen jejím řvaním, ji praštil, ona omdlela, mladík pak všeho nechal a ujel na motorce. Mezitím však otec začal dceru hledat, v zahradě kromě souložících dvojic uviděl i kohosi ujíždět na motorce. Našel svoji dceru v bezvědomí, probral ji, ale ona už se ze šoku nedostala, navíc došlo k jakémusi zkratu a ona si do konce svého života, který ukončila skokem z okna psychiatrické léčebny, myslela, že ji znásilnil vlastní otec.

Ten touto svou druhou ztrátou byl natolik zdrcen, že Vincenta našel, unesl a uvěznil v nějaké jeskyni, kde ho jen při vodě držel po blíže nespecifikovaný čas. V den pohřbu své dcery Vincenta převezl na svou soukromou kliniku, zfalšoval dokumentaci a se svými nic netušícími kolegy ho předělal na ženu. Poté ho odvezl k sobě domů, kde na něm dál pracoval, až z něho vyrobil ženu, která se nápadně podobala jeho zemřelé manželce. A jsme doma.

Až potud by se to, byť se skřípáním zubů, dalo přijmout. Šílený vědec, toužící po pomstě, je schopen nevídaných zrůdností. To už jsme zfilmované viděli v mnoha variantách. Co považuji za totální lapsus scénáře, je, že doktor okouzlen svým výrobkem (opět nijak nové téma – viz Pygmalion) pojme touhu s ním souložit, a nejenom to, má tendenci tuto bytost ochraňovat a ke všemu ho vůbec nenapadne, že ona by svou náklonnost vůči němu mohla jen předstírat. To mi přijde opravdu postavené na hlavu. To snad už jako zapomněl, že je to vlastně chlap, který může za smrt jeho dcery, nebo to plánoval od začátku jako součást jeho pomsty, či ho krása výtvoru natolik ošálila, že totálně zblbnul? Odpovědi na takové otázky se divák nedočká, protože Almodóvar nenatočil psychologický film o pomstě a moci. Slavný režisér nám předkládá jen precizně natočenou skládačku šílených výmyslů.

Kůže, kterou nosím
Kůže, kterou nosím

A to jsem ještě vynechala několik dalších opravdu výživných scenáristických libůstek. Jako například příchod syna hospodyně v tygřím kostýmu. Což je celkem vtipná scéna, ve své kruté jednoduchosti ne nepodobná tarantinovským situacím. Tygřík se nejdříve chová rozšafně, i když poněkud obhrouble buransky, ale když objeví krásnou dívku v televizi a pochopí, že je někde v domě, sváže matku a donutí ji vydat klíč. Krasavici pak nalezne a znásilní. A překvapený divák jako nádavkem zjistí, že je to ten, který zapříčinil nehodu doktorovy ženy, když s ním doktorovi zahýbala. Když násilník dosáhne vrcholu (na erotických scénách si režisér jako obvykle dal záležet), objeví se Banderas, tedy doktor, a tygra s kalhotami na půl žerdi zastřelí. Když pak hospodyně likviduje zkrvavené povlečení, prozradí znásilněné celý doktorův příběh a přidá taky informaci, že doktor vlastně zastřelil svého bratra. Takže ejhle, z hospodyně se vyklube matka jak doktora, kterého měla se šlechticem (proto je asi tak schopný), u kterého kdysi sloužila, tak mrtvého tygříka, jenž byl syn nějakého podomka (jasný důvod jeho kruté primitivnosti).

Kůže, kterou nosím
Kůže, kterou nosím

Zajímavý je také moment, kdy vězněný, dosud vyděšený a stále předělávaný Vincent pomocí televize (jejíž omezené kanály má k dispozici) ovládne díky kursu jógy své emoce natolik, že nejenom, že přežije své trýznění, ale nakonec svojí předstíranou ženskostí zblbne svého věznitele a osvobodí se.

Celá tahle magořina pak končí v butiku Vincentovy matky, jež ho nikdy nepřestala hledat. Úplný závěr nechává autor otevřený, ale dá se směle předpokládat, že přeživší konečně sbalil ve své nové kůži lesbu a žili spolu spokojeně v klidném kruhu rodinném, dokud nezemřeli.

V rozhovorech s herci, jež uvedení filmu provázejí, se také píše, že Banderas měl o postavě, kterou hraje s minimalistickým výrazovým rejstříkem, trochu jinou představu, ale pak si prý řekl: „Nechej se vést, má to všechno strašně moc poloh, může se ti to zdát groteskní, ale ať se ti to líbí, nebo ne, má to sakra styl!“ Pravda je, že to styl má, ale to je tak všechno. Almodóvar je dobrý režisér a výborný filmař, proč ovšem tyto své danosti předvádí na takovéhle slátanině, nepochopím. Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že tím řeší svou vlastní pohlavní zmatenost. Jak se nechal sám slyšet, ženy prý miluje, ale vzrušují ho pouze muži. Že by nakonec toužil být mužem předělaným na ženu, milovat lesbu a hrubě souložit s muži?

Možné to je, ale řekněte mi, proč by se na to měl někdo cizí dvě hodiny koukat v kině?

KŮŽE, KTEROU NOSÍM (LA PIEL QUE HABITO), země původu: Španělsko, žánr: drama. Režie: Pedro Almodóvar. Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Blanca Suárez a Eduard Fernández

Scénář: Pedro Almodóvar, Thierry Jonquet (autor knihy), kamera: José Luis Alcaine, střih: José Salcedo, hudba: Alberto Iglesias, producent: Agustín Almodóvar, Pedro Almodóvar.

Světová premiéra : 2. 9. 2011

Domácí premiéra : 8. 9. 2011

Délka : 120 min