Major Zeman jako pravdivý obraz novodobých československých dějin?

Praha - O kontroverzním seriálu 30 případů majora Zemana, uvedeném ke 30. výročí osvobození Československa a vzniku Sboru národní bezpečnosti, se popsalo a poplivalo už hodně papíru, přesto začněme trochu zeširoka. Lze si to dovolit už jenom proto, že jde o tak notoricky známý opus, že zcela odpadá nutnost přibližovat děj, historii vzniku, hlavní tvůrce nebo některé (už téměř zlidovělé) citáty. Jedni jej považují za hnusnou politickou agitku natočenou na vnitráckou objednávku, která má především glorifikovat práci esenbáků a fízlů v boji s vnitřním i vnějším nepřítelem, překrucovat dějiny a podávat jejich obraz tak, jak si to přála tehdejší komunistická moc. Druzí považují Zemana - bez ohledu na jeho politický aspekt - především za řemeslně kvalitně udělaný seriál, který o několik koňských délek převyšuje většinu tehdejší tvorby natáčené převážně v trapných papundeklových kulisách; za kultovní dílo, které v sobě spojuje trochu napětí, notnou dávku – většinou nechtěného – humoru, nezapomenutelné hlášky, neopakovatelné hlavní i vedlejší postavy, skvělé herecké výkony, výbornou hudbu Zdeňka Lišky (s různým jednotným motivem pro každý díl) a možná i (docela malinkou) špetičku nostalgie.

Ruku na srdce: detektivkami tehdy televize rozhodně přehlcená nebyla (obligátní sobotní Derrick, Místo činu nebo pár dílů Colomba budiž uvedeny spíše jako výjimka), a i když z dnešního pohledu Zemanovy případy kriminálkami – neřku-li detektivkami – v pravém slova smyslu vlastně nejsou, v době svého vzniku za ně považovány byly. Navíc byly ryze české. A taková Studna (najde se v této zemi někdo nad 25 let, kdo by ji neznal?) je dokonce přímo thriller, až horor. 

Video I Louis de Funés znal majora Zemana...
video

I Louis de Funés znal majora Zemana...

I když se to leckdo dnes snaží popřít, seriál byl ve své době velmi populární, komiksově se několika dílů zhostil pro časopis Pionýrská stezka i Kája Saudek a narážka na seriál zazněla třeba v silvestrovské scénce z roku 1977. Zeman se tehdy do značné míry chápal jako československá odpověď na polského Klosse, ruského Stierlitze nebo jako „pokrokovější“ komunistická varianta o deset let starších Hříšných lidí města pražského. Populární byl i v zahraničí - především v tehdejší NDR.

Major jako obětní beránek

Mnohaletá démonizace ale udělala z majora Zemana (v jistém smyslu možná i právem) symbol toho nejodpornějšího, co komunistická seriálová tvorba spáchala: představitelé hlavních rolí musí i bezmála čtyřicet let po odvysílání prvního dílu v rozhovorech donekonečna vysvětlovat, jak je možné, že kývli na účinkování v tomto paskvilu. Nehledě na to, že znovuuvedení seriálu na ČT před 12 lety dokonce tehdy zlomilo vaz řediteli Puchalskému – nepomohly mu ani doprovodné historické vysvětlující dokumenty ke každému dílu v rámci cyklu Třicet návratů. Kdykoliv běží seriál na některé z televizí, vždy se najde dost těch, kdo volají po jeho zákazu, ohánějíce se přitom srovnáním se Židem Süssem nebo dokumenty Leni Riefenstahlové. Ale kolik se najde těch, kdo zmíněná díla opravdu viděli?

Ale je Major Zeman skutečně to nejhnusnější, co se za normalizace natočilo? Úlitbu režimu totiž nalezneme vlastně ve veškeré tehdejší seriálové tvorbě a jsem přesvědčen o tom, že třeba dílka jako Rodáci nebo Gottwald jsou ve všech směrech mnohem horší než Zeman, a jejich tehdejší hlavní představitelé a tvůrci přesto dnes nemají svázané ruce stigmatem bolševických poskoků – byť uvedená díla (na rozdíl od Zemana) vznikla pouhé tři roky před pádem komunismu.

Hysterie kvůli historii

Hlavní a nejčastější výtkou vůči Zemanovi je tvrzení, že překrucuje a dezinterpretuje historické události a vykládá bolavé kapitoly československých dějin podle bolševických představ. To je samozřejmě zcela evidentní a nelze s tím ani v nejmenším polemizovat. Přitom si zdaleka nemyslím, že dopad zkresleného podání historických faktů byl ve své době takový, jak ho chápeme dnes. Až na několik málo výjimek se jednotlivé díly opírají o skutečné případy, respektive o obecný společensko-politicko-bezpečnostní problém, které při změněných jménech postav vykládají po svém. Ale ruku na srdce: věděla většina tehdejšího televizního obecenstva opravdu ve všech případech, jaká historická skutečnost či postava se tu – byť v bizarně pokroucené podobě – předkládá, a nad čím se tedy mají pohoršovat a před čím si uplivnout? Nezafungoval tu náhodou spíš tradiční komunistický model (à la všudypřítomné petice proti Chartě 77 či prohlášení Několik vět), kdy se okázale odsuzovalo něco, co vlastně málokdo znal? Byl opravdu mezi tou nejširší veřejností tak notoricky známý případ skupiny bratří Mašínů (Strach), kauza Babice (Vrah se skrývá v poli), tragédie rodiny ve Vonoklasech (Studna), osud JUDr. Josefa Břešťanského (Štvanice), Huberta Pilčíka (Bestie), pokladní Růženy Vavřínové (Romance o nenápadné paní) nebo vražda Herty Černínové (Kvadratura ženy)? Mimochodem: její vrah se jmenoval Miroslav Šmíd a toto jméno také (omylem?) zůstalo v závěrečných titulcích, byť seriálový vrah se jmenuje Miroslav Šíp. Říká někomu něco teorie o Operaci Lyautey, kterou pro seriál přetavili do „akce White Lines“ (Modrá světla)? Případ únosu malého letadla na vnitrostátní lince z Mariánských Lázní do západoněmeckého Weidenu v červnu 1972 a zastřelení pilota (Mimikry) bylo naproti tomu známější.

Pohřeb zastřeleného pilota v Mimikrách
Zdroj: ČT24

Napadlo tehdy diváky, že filmové figury mají představovat skutečné postavy, jako je spisovatel Jan Beneš (básník Pavel Daneš/Klauni, Štvanice), Václav Havel (Kornet/Růže pro Zemana), Marta Kubišová (Eva Moulisová/Klauni), Václav Černý (profesor Viktor Braun/ Klauni, Štvanice), Ludvík Pacovský (Ludvík Šanda/Klauni), Vladimír Tosek (reportér Ivo Holan/Bílé linky, Modrá světla) nebo agent Václav Knotek (Pavel Bláha/Hon na lišku, Loď do Hamburku, Křížová cesta, Kleště, Konec velké šance)? Naopak zcela zjevná je souvislost mezi skupinou The Plastic People of the Universe a seriálovými Mimikrami, která tehdy paradoxně místo zamýšleného odporu přiblížila „Plastiky“ i těm, kdo je do té doby neznali. Jen na okraj: text ke slavnému Biči božímu napsal sám režisér Sequens, nicméně se dodnes neví, kdo píseň nahrál a nazpíval.

Major Zeman: Obraz normalizace a pomník komunismu

Bez ohledu na výše uvedené se přesto domnívám, že způsob, jakým jsou ona historická (pseudo)fakta prezentována, jakým hlavní postavy jednají, co říkají, jaké mají tvůrci (či zadavatelé) seriálu představy o tehdejším světě a poměrech v něm, poskytují – paradoxně a zcela jistě nechtěně – poměrně výstižný obraz období normalizace, stavu tehdejší společnosti, směšnosti, zkostnatělosti, bezradnosti a prohnilosti režimu.

Seriál se tak z tohoto úhlu pohledu vlastně stává proti vůli a původnímu záměru svých tvůrců v jistém smyslu cenným dokumentem normalizace, tedy doby, v níž vznikal – nikoliv dokumentem doby, již v jednotlivých dílech zachycuje a interpretuje: ať již v první desítce, která se zaměřuje na období uchopení moci komunisty, ve druhé, která líčí léta budování socialismu a boji s jeho vnějšími nepřáteli, a konečně ve třetí desítce, která se vypořádává s politickou krizí a bojem s nepřítelem vnitřním. Komunisté si vlastně seriálem postavili nesmrtelný pomník – dnes při nejlepší vůli nemohou popírat, že špiclovali, buzerovali a pronásledovali nevinné lidi.

Hned první díl Smrt u jezera, líčící Zemanův návrat z koncentráku, pátrání po vrahovi jeho otce a vstup do SNB, předznamenává v úvodu leitmotiv celého seriálu větou budoucího estébáka Kaliny: „Bude potřeba zvládnout zákony po našem.“ A hlavní postavy se této premisy poctivě drží zuby nehty od prvního do posledního dílu.

Video Pravda a zákony jsou jenom jedny
video

Pravda a zákony jsou jenom jedny

Seriál míchá dohromady práci esenbáků, kriminálky a Státní bezpečnosti, stejně jako činnost rozvědky a kontrarozvědky, což sice takto asi v praxi nefungovalo, nicméně to tak většina národa cítila – nehledě na to, že nad činností všech složek poctivě celou dobu bdí strana.

Třicet případů majora Zemana nepokrytě prezentuje praktiky represivních komunistických složek a tváří se, že to tak je vlastně v pořádku. Estébáci tu odposlouchávají setkání disidentů (Klauni), sledují každý pohyb zahraničního zpravodaje Československé televize (Modrá světla) nebo pronásledují lidi s jiným než komunistickým názorem, které označují za horší zlo než běžné kriminálníky.

Zeman: Jakej je tohle divnej svět, hoši. Nezdá se vám, že jsou všichni tak nějak… co? Ne? Pořád jenom samý pocity, dojmy, fantazie a nic víc. Zaplať pámbů za kus toho poctivýho kapsářskýho zatloukání Ferdy Vosátky. To je aspoň kus člověčiny. Tam ty ostatní, to jsou jenom pozéři. Klauni. (…) Kam dojdeme, když budeme vobyčejný lidi stíhat a nepřátele propouštět? Kam dojdeme?

(Klauni)


Seriál nepokrytě přiznává, že děti problematických lidí režim nenechal studovat (Strach), církevní představitelé kriminalizoval - v seriálu kradou památky a ukrývají zločince (Rubínové kříže, Křížová cesta). „Jsme spoutáni bojem proti společnému nepříteli,“ říká matka představená agentu Bláhovi v Křížové cestě. „Zvítězíte-li vy a ne oni, zůstane i naše síla zachována.“ Věřící jsou tu prezentování jako slaboši a šílenci (Michálek v Křížové cestě), jiný než materialistický názor jako politická provokace.

Profesor Braun: Co vy víte o duši umělců, pane majore? Jak vy jí můžete rozumět? Koneckonců… jste asi materialista, a tak na duši nevěříte.

Zeman: Tak dost! Nepřišel jsem diskutovat s vámi, pane profesore, a zvláště ne o politice!

(Klauni)


Bezpečnost kromě toho vidí provokaci za kdečím. „Může to bejt všechno šikovně připravená provokačka. Nezapomínejte, proč mě s váma Kalina poslal,“ říká například rozvědčík Hradec, když jede s kriminálkou vyšetřovat vraždu krásnopolského faráře a narazí na dav rozezlených vesničanů v Křížové cestě. Seriál nepokrytě přiznává, že státní moc zavírala divadla, která hrála představení, jež se nahoře nelíbila – byť šlo konkrétně v tomto případě v epizodě Klauni o Françoise Villona.

Zeman: Mělo by se vám zakázat zneužívat středověkého básníka k provokacím. (…) Vy jste se zbláznil! Chcete, abychom vám ten váš podnik zavřeli?

(Klauni)


Údajně skromná a lidu sloužící bezpečnost si tu najednou za „peníze nás všech“ nepokrytě debužíruje. „Když jedeš na erár, tak nikdy nebuď skromná,“ radí vyšetřovatel Stejskal své mladší kolegyni, když si v Pánovi ze Salcburku objednává Cinzano Bianco a Beaujolais.

Věrný je tu i obraz zahraničního zpravodaje Československé televize Ivo Holana (Bílé linky, Modrá světla). Třebaže si užívá privilegia pracovat v Západním Německu a žít si jako prase v žitě, do televize bezostyšně chrlí propagandistické reportáže o prohnilosti kapitalismu. Nemá to ale zadarmo: StB ví o každém jeho kroku a stejně jako ostatních 15 milionů lidí nechce ani jeho pustit z komunistického ráje, když odlétá z Prahy zpět do Německa. „Nepustím ho. Co když ztratí nervy a už se vůbec nevrátí? Nebyl by první! Můžeš mi zaručit, že neemigruje?“ rozčiluje se estébák Kalina.

Srpnová invaze se tu přesně v duchu tehdejší ideologie prezentuje jako internacionální pomoc v boji proti spiknutí protisocialistických živlů a cizích agentů. „Hledáte spojení na východ, do Polska nebo do Maďarska. Tam jsou blíž převratu, který připravujete i u nás. Bůh vám za to žehnej,“ říká v roce 1954 matka představená agentu Bláhovi (Křížová cesta). Ozbrojená intervence – opět v souladu s oficiální ideologií – podle komunistického pojetí především měla ochránit slušné lidi. O tom svědčí slova pomocníka VB Maštalíře ve Studni: „Loni v osmašedesátém mi tu vytloukli okna. Všude bylo vápnem napsáno: Maštalíř je fízl, pověste ho! Bůhví, jak by to bylo se mnou dopadlo, kdyby nebyli přišli.“

Obstarat si jinou než oficiálně prodávanou muziku bývalo zločinem, jak na sebe režim prozradil v epizodě Mimikry. Na to si vzpomenou jistě všichni, kdo ještě v 80. letech chodili na burzu na pražský Můstek kupovat nebo prodávat desky.

Zeman: Prý taky kšeftovala s deskama a magnetofonovýma páskama, nějaké ilegální nahrávky protestsongů. O tom nevíš nic? O dražbě těch pásků? My jsme nikde žádný nenašli.

Ivan: Něco se povídalo, ale já nic nekupoval.

Zeman: To je mi jasný. Ty si myslíš, že bych se s tebou jen takhle projížděl?

(Mimikry)


Štvanice na Klauny

Intelektuálové, umělci, úředníci, četníci, církevníci, věřící, sudetští Němci, banderovci, šmelináři, povaleči, zloději, drobní prodejci, vrazi a bývalí podnikatelé, kulaci nebo šlechtici, kteří mají hrát roli jakýchsi potenciálních či skutečných nepřátel komunistického režimu, jsou vylíčeni natolik bizarně, komicky a nevěrohodně, že místo zamýšleného odporu vzbuzují v divácích spíše nevěřícné kroucení hlavou, nezúčastněnost či přímo smích (četníci ve Smrti u jezera, buržoazie v Honu na lišku, lékaři v Kleštích nebo v Loupeži sladkého i, úředníci v Kvadratuře ženy, pouliční malíř a jeho sestra kořenářka v Mědirytině, církev v Rubínových křížích a Křížové cestě, převaděči v Bestii, bývalí šlechtici v Dámě s Erbem nebo Růžích pro Zemana, básník Daneš v Klaunech a Štvanici, bývalý kulak Eman Zahradník ve Vrah se skrývá v poli, undergroundoví muzikanti v Mimikrách, pašeráci v Lodi do Hamburku, Němci ve Vyznavačích ohně nebo cizí agenti v Růžích pro Zemana).

Tento obraz ale přece přesně odpovídá způsobu, jakým tyto vrstvy obyvatelstva v době normalizace režim chápal a prezentoval. Kdo znal humoristický časopis Dikobraz, jistě si živě vybavuje politické karikatury kreslené v podobném duchu. Navzdory ústavou zaručené náboženské svobodě režim nepokrytě štval proti náboženství už od školních lavic. „Gagarin byl ve vesmíru a žádného pánbíčka ani anděly tam neviděl,“ vysvětlovala nám paní učitelka. Šlechta se – v duchu tradice klasických pohádek – vykreslovala jako banda darmožroutů, která utiskovala rolnictvo, továrníci jako šmejd, který vykořisťoval dělníky, a četníci jako bestie, které do nich střílely.

Seriál, který měl být oslavou každodenní těžké a mravenčí práce příslušníků bezpečnosti, zároveň při pozorném pohledu vyznívá spíše jako prezentace její neschopnosti. Kriminální kauzy, které hlavní hrdinové skutečně vypátrají vyšetřovacími metodami (i když i zde leckdy pomáhá notná dávka štěstí), by se totiž daly téměř spočítat na prstech (Bestie, Mědirytina, Strach, Křížová cesta, Prokleté dědictví nebo třeba Kvadratura ženy). V ostatních případech při vyšetřování pomáhá náhoda, špiclování, práskači, vyděrači, nepochopitelné doznání některého z pachatelů či obětí, případně v některých dílech vůbec o vyšetřování skutečné kriminální kauzy nejde.

Video Úvodní znělka úvodního dílu
video

Úvodní znělka úvodního dílu

Třicet případů majora Zemana natočila v letech 1974-1979 Československá televize ve své Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti (ÚRABB). Rozsahem šlo ve své době o největší televizní projekt, na jehož výrobě spolupracovalo Federální ministerstvo vnitra. Je většinou inspirován skutečnými kriminálními případy z let 1945-1973. Hlavní postavou je Jan Zeman, který se ze slévače postupně vypracuje na náčelníka pražské kriminálky. Duchovními otci seriálu byli dramaturgové Jiří Procházka a mjr. Leoš Jirsák, spisovatel Jaroslav Šikl, plukovník Jan Kovář z tiskového odboru FMV a šéfredaktor ÚRABB plukovník armády Miloslav Broumský. Režie se ujal Jiří Sequens, který svěřil hlavní roli Vladimíru Brabcovi.


Vzhledem ke svým plusům a mínusům má major Zeman dodnes své skalní příznivce i zapřísáhlé odpůrce, a asi to tak vždycky bude. Jeho vydání na DVD i několikeré uvedení v různých televizích žádné fatální škody nezpůsobilo, druhý únor 1948 se nekonal, 99 pragováků další dopis nenapsalo a dějiny se podle něj přepisovat nezačaly. Nejlépe tedy bude věřit ve zdravý rozum diváků a nepředepisovat jim, co jim škodí, co ještě ideologicky unesou a co už ne. Národ tak nadále zůstává rozdělen na dva tábory: na ty, kdo Zemana viděli, a na ty, kdo ho za žádnou cenu vidět nechtějí nebo je jim zcela ukradený a chápou ho jen jako další trapný film pro pamětníky. Těch posledně jmenovaných bude stále přibývat.

Režisér Sequens se omylem ocitl v záběru v Kvadratuře ženy
Zdroj: ČT24

Všech 30 případů je ke zhlédnutí na YouTube:

1 (1945) Smrt u jezera
2 (1946) Vyznavači ohně
3 (1947) Loupež sladkého i
4 (1947) Rubínové kříže
5 (1948) Hon na lišku
6 (1949) Bestie
7 (1950) Mědirytina
8 (1951) Strach
9 (1952) Loď do Hamburku
10 (1953) Vrah se skrývá v poli
11 (1954) Křížová cesta
12 (1955) Kleště
13 (1956) Romance o nenápadné paní
14 (1957) Konec velké šance
15 (1958) Kvadratura ženy
16 (1959) Dáma s erbem
17 (1960) Prokleté dědictví
18 (1961) Bílé linky
19 (1962) Třetí housle
20 (1963) Modrá světla
21 (1964) Pán ze Salcburku
22 (1965) Tatranské pastorále
23 (1966) Šťastný a veselý
24 (1967) Klauni
25 (1968) Štvanice
26 (1969) Studna
27 (1970) Rukojmí v Bella Vista
28 (1971) Poselství z neznámé země
29 (1972) Mimikry
30 (1973) Růže pro Zemana