Zneužívaný Vykradač hrobů rád mystifikuje

Praha – Na umělecké scéně se v poslední době objevilo několik provokací. Ze snímku režisérky Ivanny Benešové o zneužívaném chlapci, který měl být nejdrsnějším dokumentem roku, se vyklubal zrežírovaný podvod. Bujaré diskuse i zájem policie zase vyvolala výstava kontroverzního umělce Romana Týce Vykradač hrobů, jež prezentovala portréty z údajného lidského popela nebožtíků. Umělci zkrátka rádi mystifikují a překračují hranice, o jejichž existenci se v dnešní době často pochybuje.

Dokumentární film s výmluvným názvem, jehož ústřední postavou je třicátník Filip Zahradil, ukazuje malého chlapce, který byl sexuálně zneužívaný svou matkou. Ve svých osmnácti letech však matku při vzájemné potyčce zabije a skončí ve vězení. Filmový štáb se s ním údajně setkává v době, kdy je Filip z vězení propuštěn a vypráví svůj životní příběh. Filip střídá mnoho partnerských vztahů, přičemž ženy „balí“ výhradně na romantiku. Realita je však někde úplně jinde a sice, že hrdina je příznivcem drsných sado-masochistických praktik. A své vyvolené do těchto hrátek násilně zatahuje také.

Z nejdrsnějšího dokumentu roku se vyklubal podvrh. Součástí scénáře k filmu Zneužívaný byla i promyšlená mediální masáž, která film od počátku doprovázela. „Ten film by bez mediální mystifikace nebyl to, co je. Neměl by smysl. Šlo mi o to, aby se vyvolala debata na téma důvěryhodnost médií, jak moc se dá věřit tomu, co se prezentuje v televizi, jak moc se dá věřit filmu,“ říká režisérka Ivanna Benešová.

Mystifikace jako druh umění

Mystifikace či provokace je často nástrojem, jak zviditelnit sebe sama, ale i upozornit na něco důležitého. „Mystifikace je zcela legální způsob vyjádření v umění. Vždycky je důležitější sdělení a forma, způsob, jakým se to sděluje, je vedlejší,“ myslí si výtvarná kritička Lenka Lindaurová.

Stejně jako Zneužívaný rozvířila debatu o umění i výstava portrétů z údajného lidského popela s názvem Vykradač hrobů. Známý provokatér Roman Týc tak chtěl šokujícím způsobem otevřít diskusi o nezdravém vztahu současné společnosti ke smrti. „Chtěl jsem zaujmout. Ale jestli si myslíte, že tohle někoho šokuje… Já si myslím, že ne. Dokonce jsem narazil na názory, že ve spojení se mnou je ta věc seriózní,“ oponuje Týc.

Miroslav Petříček, filozof

„Žijeme v době, která obecně žádné hranice nebo mantinely neuznává, nebo se na nich nedokáže shodnout. My se vlastně o té hranici dozvídáme, když ji překročíme.“


Vykradač hrobů ale není v Česku zdaleka první výstavou, která se pustila do tabuizovaného tématu smrti. Čechoameričan Bartoň Lidice Beneš pracuje s popelem svých nejbližších, kostmi i léky (mimo jiné cyklus Smrtonosné zbraně). Hlavním tématem své tvorby učinil svou diagnózu HIV pozitivní - pracuje s infikovanou krví. Proslul také tím, že když dostal grant od vlády, peníze roztrhal a z kousků udělal obrazy.

Společenská tabu a provokace s ním spojená živí umění už dlouho. Příkladem je Damien Hirst a jeho mrtvá zvířata naložená ve formaldehydu nebo uříznutá kravská hlava s mouchami a lampou, která je likviduje, lebka posázená diamanty či mužské torzo, které je jen zčásti zakryto kůží, aby byly vidět jednotlivé orgány, svaly a tkáně.

„Umělci mají svaté právo, respektive povinnost si s tím, co společnost kolem ní vytváří a vydává za realitu, tak s tím si musí hrát. Když umění přestane překračovat hranice, tak přestává být uměním,“ podotýká člen skupiny Pode Bal Petr Motyčka. Provokativní umění tak může být jedním ze způsobů, jak bojovat proti krizi v komunikaci mezi umělcem a divákem a získat zpět jejich pozornost.