Praha - Na komorní scéně Národního divadla včera diskutovali přední čeští teatrologové a disidenti o samizdatovém časopisu „O divadle“, který vycházel na konci 80. let. S jeho vznikem je spojený i osud Václava Havla - petici za jeho propuštění z vězení v roce 1989 otiskl právě tento časopis.
Význam časopisu O divadle nelze přehlédnout
Na počátku časopisu stál Václav Havel, který v izolaci na Hrádečku napsal hru Pokoušení. V tvůrčí nejistotě hru opsal 13krát a poslal ji k posouzení tehdejším autorům a kritikům, včetně Sergeje Machonina a Ivana Jirouse.
„Nefungoval svobodný divadelní časopis a Olgu napadlo, že samizdat by to mohl suplovat,“ uvedla tehdejší tajemnice redakce Anna Freimanová.
Reportáž Maria Kubaše (zdroj: ČT24)
Z časopisu se během pěti čísel stala prestižní kritická platforma, která překračovala hranice mezi oficiálními a neoficiálními autory. „Tam se setkali ti, kteří nesměli, s těmi, kteří někdy směli a někdy ne,“ zavzpomínal Milan Uhde, kterého doplnil Václav Havel: „Časopis viditelně a vědomě prorážel bariéry mez těmi povolenými, tolerovanými umělci a mezi těmi silně zakázanými. Proces podemílání bariér byl podle mého mínění důležitější, než si dokážeme představit.“
Časopis O divadle se na poměry samizdatu těšil mimořádné redakční práci, což se promítlo jak na jeho rozsahu, tak i na jeho ceně – jeden výtisk měl 400 strojopisných stránek, které se prodávaly za 300 korun československých.
Nepravidelně vydávaný samizdatový sborník zabývající se především soudobým českým divadlem a dramatem řídil Karel Kraus, členy užší redakční skupiny byli Sergej Machonin, František Pavlíček a (od č. 2) Přemysl Rut, jako tajemnice redakce působila Anna Freimanová, jazykovou redaktorkou byla Eva Lorencová. Na redakční práci se však významně podíleli i členové redakční rady, jejímž předsedou byl Václav Havel a v níž dále působili Věra Dvořáková, Vlasta Chramostová, Josef Topol a Milan Uhde, organizačně na přípravě a výrobě sborníku spolupracovali zejména iniciátorka jeho vzniku Olga Havlová a Zdeněk Urbánek. Příležitostně s redakcí spolupracovaly některé další osobnosti, mj. režisér Luboš Pistorius. K ekonomickému zajištění sborníku významně přispívala Nadace Charty 77.
Na jeho stránkách se často diskutovalo o problémech „veřejné“ divadelní kultury, jejíž představitelé zde ovšem zvláště zpočátku publikovali obvykle pod pseudonymy. Sborník byl bez ohledu na limity samizdatového vydávání koncepčně a přísně redigován, a byť šlo o periodikum odborně vyhraněné, jehož značný rozsah navíc omezoval možný počet opisů, patřil k nejrozšířenějším kulturním samizdatovým počinům (některá čísla redakční rada expedovala i ve „druhém vydání“).