Franco Nero jako synonymum svůdníka

Řím - Příjemný vzled a kultivovaný projev Franca Nera, jehož průzračně modré oči vždy přitahovaly zástupy žen, objevil pro stříbrné plátno režisér John Huston. Na něm byl Nero později nesčetněkrát kovbojem, banditou, hrdinou i padouchem. Slavný herec, dobře známý i v Čechách, si zahrál ve více než 150 filmech, z nějslavnějších titulů jmenujme Den sovy, Vyšetřování skončilo, zapomeňte nebo Vůně cibule. Franco Nero se narodil 23. listopadu 1941.

Na jeho křestním listě stojí jméno Francesco Clemence Giuseppe Spanero. Vyrůstal v malém severoitalském městě v rodině policisty. Hrát ho bavilo od dětství a divadlu se věnoval i na střední škole, kdy navíc zpíval v operním sboru a vystupoval s jazzovou kapelou.

Jeho pohledná tvář zaujala amerického režiséra Hustona, který si jej vybral pro roli Ábela v nákladné historické fresce Bible. Ten jej doporučil i pro roli Lancelota ve filmové adaptaci muzikálu Král Artuš a jeho družina (1967). Snímek Nera proslavil a navíc při natáčení potkal svou životní lásku, anglickou herečku Vanessu Redgraveovou, s níž má jediného syna Carla Gabriela.

V Hollywoodu ale zůstat nechtěl: „Strašně mě to táhlo domů. Tak jsem šel za majitelem studia Jackem Warnerem a přiznal barvu. On na to, že jsem blázen, že ze mě bude velká hvězda. Ale nechal mě odejít.“ Ovšem v Evropě se neztratil. Jeho doménou se staly výpravné historické příběhy, jichž natočil řadu - Papežka Jana, Poslední dny Mussoliniho, Mladý Toscanini či televizní seriál Richard Wagner.

Ve spaghetti westernech obvykle ztělesňoval sympatické padouchy

Kromě legendární Vůně cibule si zahrál sympatického padoucha ve filmu Modrooký bandita či Adios Django. Nero sám si váží účinkování v Buňuelově díle Tristana (1971) po boku Catherine Deneuveové: „Buňuela dodnes považuji za největšího režiséra všech dob. Měl ohromný smysl pro černý humor a dokázal naprosto přesně pracovat s herci.“

Slavného reportéra Johna Reeda si zahrál v dvoudílné historické epopeji Sergeje Bondarčuka Mexiko v plamenech - Rudé zvony. O svých kvalitách přesvědčil jako mladý policista v dramatu o mafii Den sovy, v roli německého dezertéra z protiválečného příběhu Gott mit uns, jako zbabělý architekt ve filmu Vyšetřování skončilo, zapomeňte či ustrašený učitel v dramatu o moci a strachu Úctyhodní lidé.

Možná mě jednou nebude nikdo chtít a pak s tím praštím…

… ale do té doby mám pořád chuť do práce, řekl v roce 2003, když v Praze natáčel film Post coitum v režii Marcela Bystroně. Role o deset mladšího fotografa a svůdníka mu šla báječně, ženy má údajně totiž pořád radši než italské jídlo. V Čechách byl už několikrát. Nedávno též hrál ve slovenském velkoprojektu Bathory.

Franco Nero
Franco Nero

Kdyby nebyl Franco Nero hercem, stal by se podle svých slov lékařem: „Jsem blázen do medicíny. Znám hlavně gynekologii, protože mám rád ženy a ženská těla, která jsem hodně studoval,“ zavtipkoval. V něčem je Nero typický Ital: zbožňuje pizzu a fotbal, rád poklábosí s obyčejnými lidmi na tržišti. Nechodí do posilovny, nedrží diety. Žije sám a má rád klid, kterého si při natáčení neužije.