Povídky Arnošta Lustiga a jeho číči

Praha - K nedožitým 85. narozeninám spisovatele Arnošta Lustiga vychází výjimečná sbírka povídek. Do tohoto souboru vybral Arnošt Lustig nedlouho před smrtí své dvě povídky, Poslední den ohňů a Chvíle hned po ránu, další dvě přidala jeho dcera Eva, a to Bílý vítr a Sláva Chaima Steina. Sbírka raných textů obou spisovatelů nabízí možnost porovnat, jak či zda Lustig ovlivnil tvorbu své dcery.

Povídky do knihy přidal Arnošt Lustig těsně před svou smrtí. „Tehdy už ležel v posteli v Nuslích a byl hodně nemocný. Já jsem ho poprosila, jestli by mi nedal dvě povídky, ke kterým bych přidala své dvě. A on říkal: Číčo, číčo, ne, napiš si svou knížku,“ vypráví Eva Lustigová. Nakonec však sáhl do šuplíku a povídky pro dceru vybral. „Spojuje nás téma, které máme společné, a to je lidskost, je to o beznaději a falešné nátuře, falešném srdci,“ popisuje.

Tvoje slza, můj déšť, vzpomíná na otce Eva Lustigová

Knihu povídek Arnošta Lustiga a jeho dcery Evy dnes čeká křest, během kterého se bude promítat i autorčin film Tvoje slza, můj déšť. „Film je o tom, že Arnošt měl dvě oči. Jedno vážné, a druhé veselé. A já chci ty dvě oči vystihnout. Je to o mém otci a je to pravé,“ podotýká ke snímku Lustigová s tím, že film vznikal zhruba tři roky.

Arnošt Lustig zůstává jedním z nejvýraznějších českých spisovatelů dvacátého století. Proslavil se hlavně jako autor knih o holocaustu, kterým sám jako mladík prošel. Charisma, nezdolná energie, optimismus a také velký obdiv k ženské kráse, to všechno k němu neodmyslitelně patřilo. Spisovatel měl život rád a žil ho naplno až do posledních chvil. Své plány směřuje jeho dcera Eva také k šíření jeho odkazu doma i ve světě.

Video Reportáž Pavly Sedliské
video

Reportáž Pavly Sedliské

0Arnošt Lustig se narodil v Praze 21. prosince 1926 do rodiny pražského maloobchodníka. Jako židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, stál několikrát na prahu smrti a život si zachránil útěkem z transportu. „Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzen k smrti zastřelením, x-krát do plynu,“ vzpomínal. Pozdější radost z osvobození byla o to větší, že se mu z Mauthausenu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.

Sám Lustig bral například i popírání holocaustu s velkým - a při jeho životních zkušenostech až s neobvykle velkorysým nadhledem. Mluvil o něm totiž jako o „mladistvém pominutí smyslů a snaze se vyvázat z většinového mínění“. „Fašismus začíná slovy na demonstracích a končí vraždou,“ dodával ale již vážněji. Hrůza holocaustu a lidské utrpení se však přirozeně staly hlavním tématem jeho tvorby již od prvních povídek.


Lustig byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. K jeho nejznámějším dílům patří Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Lustigovy literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost i v situacích krajního ohrožení.

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu. Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově. V roce 1968 emigroval. Nejprve žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.