Černá hodina - stupidní soumrak filmového roku

New York, San Francisco i L.A. (kde letos v srpnu začala a rychle skončila zatím poslední emzácká Světová invaze) si mohou oddechnout. Vesmírní predátoři už pod americkou vlajkou dostali od mariňáků tolikrát do čenichu, že raději změnili souřadnice a pokusili se tentokrát vysliznout v Moskvě. Možná si řeknete, že bylo na čase, ale po hodině a půl téhle pakárny budete přemítat, pod jakým mimozemským nátlakem si tohle proklestilo cestu do multikin, a bude vám konečně jasné, kdo si v rámci žánru odnese nevábný titul „bullshit“ roku. Mohlo to být legrační, lacině zábavné a parodické – je to mdlé, blbé a zbytečné!

To se dali dohromady tihle dva. Boratův rodák Timur Bekmambetov, který natočil Noční a Denní hlídku, čímž si otevřel cestu do Hollywoodu, kde ve Wanted předvedl, jak má vypadat letní, popkornová vypalovačka. Dnes už je Timur za vodou (rozuměj velkou louží), a aby se  na něj nezapomnělo, padají z něj nápady, jaké tu ještě nebyly: Třeba proč nenatočit King Konga v Moskvě (protože v New Yorku už nikoho na zadek neposadí). A tak nepřekvapí, že jako jeden z producentů Černé hodiny plédoval za to, aby i agresivní ufouni tentokrát řádili v Moskvě a ne třeba na Manhattanu. Možná už tehdy tušil, co provede s Kremlem poslední Mission Impossible Toma Cruise, a řekl si, že když už je metropole v troskách, mohli by se tu při jednom vyřádit i emzáci.

Druhým do páru byl režisér Chris Gorak (původně snad filmový architekt) jenž debutoval před nějakými pěti léty nudným katastrofickým thrillerem Mraky nad L.A., vesměs označovaným jako teatrální a neakční blábol. Už se zdálo, že si na režijním křesle nevrzne, když přišla nabídka na režii Černé hodiny a on sebezáchovně nezaváhal, neboť to mohla být (a není zcela vyloučeno, že také skutečně bude) jeho poslední šance.

Spojení aktuálně rozparáděný Bekmambetov (produkce) a snaživý Gorak (režie) nastoluje pravděpodobnost (téměř hraničící s jistotou), že jejich společné dílo by mohl být průšvih vesmírně kolosálních i přízemně upatlaných rozměrů, a věřte nebo ne – obojí se tak nějak naplnilo! A to navzdory tomu, že inovačním přístupem posedlí tvůrci vytáhli z rukávu záludné eso, kterým jsou:

Neviditelní emzáci

Nikdo neví odkud a proč, ale jednoho dne se začaly na Moskvu snášet z nebe zdánlivě nevinně světélkující přízraky, které vzápětí splynuly s městem. Nikdo neví, odkud se vzaly a co tu pohledávají, ale jedno je jisté, vesmírní kámoši to rozhodně nebudou! Ve srovnáni s jejich zabijáckými elektromagnetickými vlnami, které likvidují formou bleskurychlé kremace vše živé, co se jim dostane na dosah, nabízí elektrické křeslo jen lehkou stimulaci na zahřátí.

A do toho všeho přijíždějí dva mladí američtí hejlové Sean a Ben, kteří podcenili svéráz ruského národního byznysu, a právě tu přišli o kšeft, zato se v nočním klubu seznámili (tak trochu ve stylu Hostelu) se dvěma půvabnými Američankami, které se tu (jen scenárista a ony vědí proč) zastavily na cestě do Nepálu. Sotva si stihli dát prvního společného panáka, zhaslo světlo, emzáci rozvlnili své smrtonosné vlny a lidé začali houfně umírat. 

Slibný rozjezd něčeho, co mohlo být globální katastrofickou apokalypsou nebo alespoň slušnou slasherovou vyvražďovačkou se ovšem vzápětí zadrhne a při zmateném pobíhání zúčastněných před něčím, co vlastně pořádně nevidíte, se neodvratně a rozplizle rozplyne do prázdna. Nezachrání to ani nástup barvitých místních borců (kteří jakoby sem zdrhli z nepoužitého fundusu Mad Maxe nebo Mrazíka), jimž vévodí geniální dědek, žijící v bezpečí své Faradayovy klece, kde montuje příruční mikrovlnné kanóny, jež jediné dokáží kosmické hajzly uzemnit. V stupidní barvitosti za ním nezaostává ani ruská jízda, aranžovaná ve stylu zpitých či zkouřených, a tudíž ke všemu odhodlaných „kozáků“, jejichž patriotské kydy, podmalované vydřenými grimasami místního komparsu, nabídly poslední (promarněnou) šanci shodit všechno do úlevně legrační parodie, která srandovně celou dobu vlastně jen předstírala, že to myslí vážně.

Opak je ale pravdou, všechno je tu míněno proklatě opravdově a natvrdo, stejně jako prakticky…

…neviditelné 3D…

… jehož třetí rozměr budete v temně komponovaných záběrech marně hledat (takže se o to ani zbytečně nesnažte). Až na pár slušně odvedených trikových sekvencí je Černá hodina téměř ve všech základních komponentách harmonicky blbý film. Počínaje stupidním scénářem s blekotavými dialogy a bezvýchodně do sebe zhrouceným příběhem, zmateně uchopeným režisérem, který příběhy stejně moc vyprávět neumí (takže je vlastně jedno, že žádný nemá).

Od smíšeného americko-ruského pseudohereckého týmu se hlavně chce, aby dokázal půldruhé hodiny klopýtavě kličkovat před neviditelným nepřítelem, což po čase začne nudit. Ovšem eskalovat napětí tím, že v blízkosti emzáka se rozsvítí žárovka, je nefunkční hovadina a doprovázet to vyděšenými grimasami a vystrašenými jekoty pak blbina, která místo chtěné hrůzy může vzbudit leda tak shovívavý úsměv.

Všechno to má zachránit totálně přeceňovaný „geniální“ tah, totiž že se emzácká invaze tentokrát koná v Moskvě, což samo o sobě je přece dostatečně původní, neokoukané a samonosné, a tudíž nic dalšího už není třeba dodávat. A to je zásadní omyl, nemá-li dojít k tomu, aby (tak jako v tomto případě) vznikl vyprázdněný slepenec o ničem a pro nikoho, který navíc deformuje charakter filmového diváka, jenž si sadisticky, poklesle a nehumánně, zato velice upřímně přeje, aby to všichni (a tedy i on) už měli rychle za sebou.

Černá hodina je hloupý, zbytečný a veskrze nudný béčkový snímek, jehož úlevnou předností je, že trvá jen o třicet minut déle, nežli slibuje jeho název. Není tu čeho se bát, komu fandit a koho litovat, ústřední figury jsou nezajímavě napsané a fádně odehrané (což se týká i hrdiny Speed Racera Emile Hirsche), umírající Moskva je vesměs ošoupaně fádní, a nikoli post-apokalyptická a neviditelní ústřední záporáci jsou (až na pár spíše úsměvných nežli hrozivých výjimek) prostě neviditelní. Co k tomu dodat? Snad jenom zbožné přání, že tenhle matlácký humus na závěr filmového roku tiše vyšuměl spolu s bublinkami sektu při novoročních přípitcích - tomu starému tak již tolik neublížil a ten nový již nepoznamenal.

THE DARKEST HOUR. USA 2011, 89 min, české titulky, přístupný, 2D+3D. Režie: Chris Gorak. Scénář: Jon Spaihts. Kamera: Scott Kevan. Hudba: Tyler Bates. Hrají: Emile Hirsch (Sean), Olivia Thirlsby (Natalie), Max Minghella (Ben), Rachael Taylorová (Anne), Joel Kinnaman (Skyler), Veronika Ozerovová (Vika). V kinech od 29. prosince 2011.