Umberto Eco – dar z nebes pro literaturu, lingvistiku i historii

Praha – Jméno růže – román, který v roce 1980 katapultoval uznávaného italského sémiotika, teoretika středověku a filozofa mezi nejznámější spisovatele světa. Jeho první román, ve kterém skloubil sémiotiku, analýzu bible, medievalistiku a detektivku, je považován za předchůdce mysteriózního thrilleru. A ani jeho zatím poslední – už šestý román – nezůstává za Jménem růže pozadu. Pražský hřbitov totiž patří mezi nejprodávanější knihy světa. Osud spisovatele, který se narodil 5. ledna 1932 v italské Alessandrii, možná předurčily povídačky o původu rodinného příjmení Eco. V kruhu příbuzných se tradovalo, že příjmení dostal Umbertův děd jako nalezenec od italských úřadů a že se ve skutečnosti jedná o akronym latinského ex caelis oblatus, čili dar z nebes.

Strhující středověká detektivka Jméno růže předkládá na pozadí ideologických sporů středověkého duchovenstva záhadu hodnou největších mistrů detektivního žánru. Knihy se prodalo na 11 milionů výtisků a autor samotný za ni sklidil řadu cen. Byl podle ní také natočen slavný film se Seanem Connerym v hlavní roli mnicha Viléma. Toto dílo plné náznaků začal Eco psát už v roce 1978, kdy si prý posteskl, že se cítí jako otrávený mnich.

Dalším románem pak byla ironická analýza různých spikleneckých teorií Foucaultovo kyvadlo, následoval Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a posledně Pražský hřbitov.


Ekovu životní dráhu zásadně ovlivnilo studium středověké filozofie a literatury na Turínské univerzitě, které zakončil v roce 1954 prací o Tomáši Akvinském, která mu v rozšířené podobě pod názvem Estetika Tomáše Akvinského o dva roky později vyšla jako jeho první publikace. A hned jeho druhá kniha, Umění a krása ve středověké estetice, jej zařadila mezi nejvýznamnější teoretiky středověku. Po absolvování univerzity nastoupil Eco jako editor kulturních pořadů do veřejnoprávní televize RAI, kde se poprvé přiblížil světu médií a pop-kultury. Jejich fungování a vzájemné vazby později popíše v esejích o masové kultuře Skeptikové a těšitelé.

Umberto Eco
Umberto Eco

Mimořádně důležitou událostí pro Ekovu budoucí spisovatelskou kariéru bylo setkání se Skupinou 63, seskupením avantgardních malířů, hudebníků a spisovatelů. Eco poté vedle vysokoškolské činnosti (nikdy se nevzdal kariéry vysokoškolského pedagoga, působil na univerzitách v Turíně, Miláně či Boloni) působil také jako sloupkař měsíčníku Il Verri, časopisu zasvěceného jazykovým experimentům. Mezi jeho další známá odborná díla patří Teorie sémiotiky, Dějiny krásy či Dějiny ošklivosti.

Tisk a práci pro různá periodika si Eco vyzkoušel jako sloupkař a dopisovatel, českému čtenáři jsou známé hlavně jeho sloupky, které vyšly v českém překladu jako Poznámky na krabičkách od sirek.

Eco a víra:

„Když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že neveří v nic - věří ve vše.“


V roce 1962 vydal Eco literární manifest postmoderny, esej Otevřené dílo, v němž vyšel z předpokladu, že význam není v samotném textu ani v samotném čtenáři, ale pouze a jedině v jejich vzájemném střetnutí.

O trošku překvapivější je Ekův zájem o britského spisovatele Iana Fleminga a jeho slavnou postavu Jamese Bonda. Eco je znalcem příběhů slavného agenta 007 a patří do skupiny takzvaných „bondologů“. Knihu o tajném agentovi Jejího veličenstva vydal v roce 1966, v 80. letech vyšla jeho studie o narativních postupech v Bondových příbězích ve sborníku pojednávajícím o pop-kultuře.

Eco a politika:

Politicky měl Eco dřív blízko ke komunistické straně, což ovlivnilo i jeho vztah k církvi. Postupně se začal přiklánět k politickému středu.


Pražský hřbitov - nejnovější knižní hit

Jak úspěšný nakonec Pražský hřbitov bude, neměl Eco při psaní ani tušení. „Byl jsem z té knihy dost nešťastný, abych řekl pravdu. Ze svých šesti románů jsem právě tenhle psal s nejmenším potěšením,“ nechal se slyšet. Titul je ovšem lehce zavádějící, či možná příznačný pro Ekův zájem o různé spiklenecké teorie, plagiáty a falza, před nimiž varuje a které s velkou erudicí ironizuje. Praha se v románu objevuje jen v souvislosti se známým staroměstským židovským hřbitovem, který měl při vzniku nejznámějšího antisemitského mýtu, Protokolů sionských mudrců, sehrát důležitou roli. Ale pouze literárně: pozapomenutý německý spisovatel 19. století Hermann Goedsche, který psal pod pseudonymem John Retcliffe, umístil na tento hřbitov ve své knize Biarritz z roku 1868 zcela vymyšlenou scénu údajného setkání rabínů plánujících ovládnutí světa. Tato scéna později inspirovala Protokoly.

Umberto Eco / Pražský hřbitov
Umberto Eco / Pražský hřbitov

Eco samotný přitom byl v Praze dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 (zmínka o tehdejší okupaci se objevila na první stránce románu Jméno růže) a podruhé v říjnu 2000, kdy v Praze převzal Cenu Nadace Vize 97.