Kolíbalovský svět Tehdy a teď

Praha – Sochař a výtvarník Stanislav Kolíbal vystavuje v Galerii Zdeněk Sklenář své nové velkoformátové kresby a několik svých prací ze 70. let. Expozice nazvaná výstižně Tehdy a teď tak zahrnuje i práce, jež vznikly speciálně pro nově připravené prostory galerie sídlící na Smetanově nábřeží. Stanislav Kolíbal je jednou z nejvýraznějších osobností českého poválečného umění, už v 60. letech vystavoval v Guggenheimovu muzeu v New Yorku.

Šestaosmdesátiletý umělec přizval ke vzniku rozměrných kreseb dva mladé autory - Petra Písaříka (1968) a Karla Štědrého (1985). Realizaci měl připravenou v podobě skic, v ateliéru Petra Písaříka také zde byla zkušebně jedna z kreseb provedena, ale teprve na místě dotvářel jejich finální podobu, uvedl kurátor výstavy Martin Dostál.

Jádrem Kolíbalovy tvorby jsou sochy a objekty, zpočátku vytvářel figurální plastiky, později převáděl přírodní tvary a projevy do zjednodušených, často až minimalisticky oproštěných děl. Přes zkoumání přírodních struktur jeho práce stále více využívají geometrického tvarosloví. Kolíbal se soustřeďuje na problematiku optické iluze, prostoru a prázdna.

Dílo, které zmizí spolu s výstavou

Vystavované monumentální kresby ukazují autorův svět „emocionální geometrie“, jak jej nazývají historikové umění, tedy geometrie plné hledání průsečíků, viděných i možných čtverců, kružnic a přímek. Zjevný je ale i rys dočasnosti a pomíjivosti této realizace, jejíž faktický život skončí s výstavou a přetřením stěn. Pomíjivost umění vyjadřuje i fakt, že umělec častěji než čáry používá natažené provázky. „Stačí jen trhnout nití a není, zbude jen ten hřebíček a kousek nitě třeba. Čili ten způsob práce je najednou blíž realitě než ta umělá malba,“ doplňuje Stanislav Kolíbal.

Druhou část výstavy představují unikátní Kolíbalovy práce ze 70. let, z nichž autor vybral ty, které potřebují pro své vyznění interakci se stěnou. Jde o práce v Česku málo známé, přitom ale jde o díla, která svým minimalistickým a existenciálním základem souzněla s dobovou světovou avantgardou, uvádí kurátor. Jejich vystavením se současnými díly demonstruje Stanislav Kolíbal vnitřní myšlenkovou a výrazovou propojenost své tvorby.

Labilita a určitý strach z pádu se staly v padesátých letech nosnou myšlenkou Kolíbalovy tvorby. „Jednou jsem přišel k řece plné krásných kamenů a zlákalo mě to k tomu, že jsem je začal skládat k sobě, a dokonce na sebe,“ líčí. Postupně pak vršil obyčejné předměty a vytvářel nový typ sochy, kterou nazývá stavbou. Fascinace každodenností ho později přiměla opustit ateliér i výstavní síň. Mnoho děl Stanislava Kolíbala se tak stalo součástí veřejného prostoru. Nejznámějším je opěrná zeď, která zakončuje pankráckou stranu Nuselského mostu. Dílo ze šedesátých let ale doba změnila téměř k nepoznání.

Sochař a výtvarník ale sklízí uznání i za knižní úpravy nebo instalace výstav. Současná expozice v pražské Galerii Zdeněk Sklenář představí jeho kresby vytvořené speciálně pro nový galerijní prostor, Kolíbal se totiž svým přístupem blíží konceptuálnímu umění. Výstava potrvá do 28. ledna, otevřeno je od středy do soboty od 13 do 18 hodin.