Arthur Honegger přiměl orchestr napodobit lokomotivu

Praha/Paříž – Švýcarský hudební skladatel Arthur Honegger byl veřejně znám jako velký železniční fanoušek. „Vždycky jsem vášnivě miloval lokomotivy. Pro mě jsou to živá stvoření a miluji je, jako ostatní milují ženy nebo koně,“ řekl jednou. Svou skladbou Pacific 231, jež imituje zvuk parní lokomotivy a je jeho nejhranějším orchestrálním dílem, si již v roce 1923 získal velkou popularitu. Chtěl komponovat jako Bach, pak ale jako první použil ve vážné hudbě saxofon a stal se symbolem modernity.

Honegger se narodil 10. března 1892 v Le Havru. Velkou část života prožil v Paříži, kde také na tamější konzervatoři studoval harmonii a hru na housle. „Každý den musel jezdit vlakem do školy. Byla to jedna z prvních tratí, kde jezdil vlak tažený parní lokomotivou, Pacific 231. Pravidelný zvuk a hluk, který vydával, zřejmě zvláštně rezonoval v těle budoucího umělce. I když už seděl ve škole, pořád ho cítil, asi se ho pak celý život nezbavil,“ líčí skladatelova dcera Pascale Honeggerová inspiraci k jeho nejslavnějšímu dílu.

V roce 1918 napsal hudbu k baletu Le dit des jeux du monde, kde se poprvé projevil jeho charakteristický styl. Na začátku 20. let na sebe výrazně upozornil svým dramatickým žalmem Le Roi David (Král David), který se dodnes objevuje v repertoáru různých sborů. Období mezi světovými válkami bylo pro něj velmi plodné. Složil hudbu k výpravnému filmu Abela Ganca Napoleon, vytvořil devět baletů a tři jevištní vokální díla.

Po vypuknutí války a nacistické invazi se v Paříži cítil uvězněn. Připojil se k utajenému hnutí Francouzský odpor a nacisté do jeho práce nijak výrazněji nezasahovali, přesto se cítil kvůli válce sklíčený. V období od okupace do smrti napsal čtyři symfonie, které jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších symfonických děl 20. století. Asi nejznámější z nich je v pořadí třetí, Symphonie liturgique. Naprostý kontrast představuje Symfonie č. 4 Deliciae Basilienses (Požitky Basileje), ve které skladatel opěvuje uvolněné dny strávené v Basileji během války.

„Válka znamenala v jeho tvorbě zlom. Před ní skládal hudbu, ve které šlo vysloveně o čistotu, radost ze zvuku. A válka mu pak způsobila trauma. Nedokázal se vyrovnat s myšlenkou, čeho všeho jsou lidé ještě schopni, protože už po první válce si myslel, že zažil maximum. To je cítit právě v hudbě,“ vysvětluje Pascale Honeggerová.

Poslední dílo - Vánoční kantátu - napsal v roce 1953. „To je ta nejčistší a nejjemnější hudba, co jsem kdy slyšela,“ říká. „Když dáte Honeggera do programu, je to jistota. Nikdo nebude řešit, jestli tam má být nebo jestli se hodí. Maximálně zkritizují interpretaci,“ dodává skladatelova vnučka Maud Czerwin Honeggerová. Arthur Honegger zemřel doma na následek infarktu 27. listopadu 1955 a byl pohřben na Cimetière Saint-Vincent v Paříži.