Luděk Munzar nerecituje, verše prostě jen čte

Praha – Verše básníka a textaře Františka Novotného namluvil jeho přítel a rozhlasový kolega, herec Luděk Munzar. „Neumím recitovat a je mi to dokonce velmi protivné. Verše se mají jen číst pro sebe, a když už jste toho tak plní a máte pocit, že ten básník to napsal za vás, tak to máte prostě jen přečíst,“ vysvětluje Munzar. Audioknihu nazvanou Buďme blaženi dnes společně s autorem veršů pokřtí v Domě knihy Librex v Ostravě.

„Pokusil jsem se ty krásné verše přečíst nahlas, protože jsem z celého srdce přesvědčený, že ta prostá, obyčejná, krásná česká slova by měli lidé, zvlášť v dnešní polámané, přihlouplé, hrubé a vulgární době, poslouchat co nejčastěji. Tak jako když jsme byli malí a maminky nám šeptaly do dušiček vlídná slůvka a slovíčka a my až později poznávali, že to je dar, který jsme dostali od Pána, ta naše řeč mateřská,“ píše Luděk Munzar Františku Novotnému.

Verše známého básníka, textaře a rozhlasového publicisty, jenž je například dvorním textařem skupiny Spirituál Kvintet a spolupracoval s mnoha českými zpěváky, však Luděk Munzar podle svých slov nerecituje, nýbrž jen čte. „Ten pojem nemám rád, protože jak se řekne recitace, tak vždycky vidím, jak se naladí taková ta slza v hlase, která putuje od Košic až do Aše ve všech salonech a divadlech,“ doplňuje.

Oba umělci působí společně jako rozhlasová dvojice. Luděk Munzar byl ale i jedním z prvních televizních hlasatelů. „Já jsem v podstatě s Českou televizí zestárnul,“ říká. Znám je ale především jako filmový a divadelní herec. První angažmá získal v Mladé Boleslavi, roku 1957 se již objevil na jevišti Národního divadla. Zobrazoval nejdříve romantické hrdiny a revoltující mladíky, ale postupně se vypracoval jako psychologický herec ztvárňující složité charaktery.

„Jedno z největších umění je včas odejít, a to nejenom v herectví…“

V 70. a 80. letech patřil k těm hercům, kteří utvářeli podobu Národního divadla. Vynikal výrazově bohatým herectvím a řada jeho představení patřila k legendám českého divadelnictví. Postupně se propracoval i k divadelní režii. V Národním divadle si našel i životní partnerku - stala se jí známá herečka Jana Hlaváčová.

V roce 1990 však právě spolu se svou ženou Luděk Munzar Národní divadlo opustil, protože jeho představy o poslání a směřování divadla se odlišovaly od představ nového vedení. Do divadla se už jako herec nevrátil, příležitostně se věnoval divadelní režii. V posledních letech se zapsal do paměti televizních diváků především jako průvodce televizními cykly scenáristy a režiséra Bedřicha Ludvíka Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů a Zpátky k pramenům. Luděk Munzar nemá podle svých slov do budoucna žádné velké „umělecké“ plány. „Jedno z největších umění je včas odejít, a to nejenom v herectví,“ dodává charismatický herec.